all you can (R)EAD

Zkusim se zas vrátit do starejch kolejí a psát si "deník". Zjistila jsem totiž, že si skoro nic nepamatuju. Kdybych neměla fotky a blogy, tak si nepamatuju co jsem všechno zažila, což je celkem bída, protože jak si pak mam pamatovat, kdo vlastně jsem. Proto jsem se rozhodla to zkusit znova, sice si myslim, že to a) nevydržim b) bude strašně trapný c) prostě to  bude jen jedinej výkřik do prázdna za dva měsíce. Ale i tak to zkusim. Tak co se dneska stalo. Nic. Ale je první adventní neděle a tak jsem si už včera večer připravila cute věnec. studentský minimalismus

Omgg, listopad? To jako vážně? Mám tak trochu pocit, že ten čas chce hrozně moc někam utýct. Rychle a daleko. Nebo možná pocit, že já zůstávám pořád stejná a všechno kolem mě zůstává stejný a zároveň věci vně mě se mění, a proto mi přijde, že čas utíká tak rychle? Nemělo by to spíš být naopak a já se měla cítit jak šípková Sněhurka, když usnula a čas kolem ní běžel dál? Jenže já neusnula, a až se za pár let (ne)probudim, tak nebudu pořád ta stejná Sněhurka ale už uplně někdo jinej. Logicky. To si řikám až moc často, jestli neni třeba čas na změnu. Jenže já vlastně ani žádnou změnu nechci. Nejlíp je to asi vidět na moji touze mít barevný vlasy. Nejsem si totiž až tak moc jistá, jestli to vážně chci a tak bych si nikdy nekoupila barvu, ale kupuju pořád jen hennu, protože VIM, že mi nechytne a já si budu moct jen stěžovat , že zase nic. Nebo třeba jet někam do zahraničí. Omg, jasně že chci. Ale když na to vlastně přijde řeč, tak nevim kam a vim, že se mi tam až tak moc nechce.