all you can (R)EAD

-zelená narozeninám- Včera se mi podařilo po dlouhý době uspořádat zase jednou narozeninovou oslavu. Moc jsem se na ni těšila, sáhodlouhý přípravy, vymýšlení dekorací, všechno do puntíku. Ikdyž vim, že je to všem úplně jedno, já si na to prostě potrpim a party bez náznaku snahy o udělání něčeho jinak pro mě neni party. Proto mám ráda i dresscody. Letos byl dress code zelená, což sice dodrželo asi tak 5 lidí a trošku mě to mrzelo, ale zas o to víc jsem ocenila ty, který si to vzali fakt k srdci a přišli i klidně v pyžamu, protože prostě nic jinýho zelenýho nemaj:D Když jsem přišla ze školy hnedka mi popřáli kluci. Jen co Pepa vytáhnul štětec, hned mi došlo co maj připravenýho! Měla jsem hroznou radost, to je věc, co jsem si fakt, ale fakt vždycky přála. Mít fialový dveře do bytu. Dom je hnedka začal natírat, ikdyž jsem přemýšlela jeslti je to zrovna dobrej nápad mít čertsvě natřený dveře před party. Naštěstí se to stihlo a stihlo to i celkem zaschnout:)

Pro mě tedy po čtvrté. A jako vždy super. Ikdyž na začátku to tak moc super nevypadalo. Po hroznym zmatku v domlouvání kdo kdy kde kam jsme se konečně sešli u nás v kuchyni. Dovečeřeli a konečně se odhodlali vyjet. VLastně v celkem neobvyklym složení. Pepa s Týnkou nejeli, protože Pepa měl práci a Týnka je trochu švorc, ale kdyby nemusela platit vstup, tak by možná šla (aneb jak jsme zjistili později, měli jsme dva volňásky, achjo). Na byt dorazil Dan a Kuba s Verčou. První zastávka Tesco. 1 víno, -1 otvírak, 2 stovky. Ta absence otvíráku se zdála docela závažná, možná jsme mohli slevit z nároků a nemít mermomocí ten tramín červený, bylo tam spousta jinejch vín s víčkem, ale my nee. Když už jsme byli opravdu zoufalí, protože ani paní v pekárně (!) neměla otvírák, ani paní vietnamka nám ho nechtěla půjčit, Kubovi se nejakym záhadnym způsobem podařilo ho protlačit.

Přemýšleli jste někdy nad tím kolik momentálně vlastníte věcí? Jakýchkoliv věcí. Prostě věcí. Materialismus. Já jo. V poslední době o tom přemýšlím často. A vůbec nechápu proč jich pořád mám tolik. Už to není jen takové to klasické klišé, mám plnou skříň a nic na sebe. Je to fakt pravda. Mám tolik zbytečných věcí, který jsem si za ta léta nakoupila. Kéž by se mi aspoň zničily, nebo bych z nich vyrostla. Ne. Jsou pořád ve skříni v dost obstojnym stavu. Nemůžu je prostě jen tak vyhodit. Ale nemůžu je ani nikomu dát, natožpak prodat, protože obstojnej stav je sice hezkej, ale hezkej z roku 2010. A to už by nikdo nenosil. Ani já ne. Ale mám ty věci ráda a přece je nevyhodim.