all you can (R)EAD

Osm hodin v autobuse, jen tak na přejezd, se někomu možná zdá hodně (a co teprve těch dvanáct, co jsme jeli první den). Taky mi chvilku trvalo, než jsem si na tohle tempo zvykla. Já nadávám, ikdyž musim jet hoďku do Liberce. Ale překvapivě pro mě tahle doprava nebyla tak strašná. Pokud nepočítám tu klimatizaci, ve všech autobusech, která byla vážně tak na 18 stupňů (což je docela šok, protože venku bylo tak 40), nechápu jak to těm Thajcům může vyhovovat.

Protože jsme měli vážně málo času (na celý Thajsko je deset dnů smutně málo), nebyl žádnej čas na odpočinek nebo nedejbože vyspání se po cestě, pokud teda nepočítám to hodinový spánkový koma hned po sprše, bez kterýho bych ale asi nepřežila.

Nemůžu říct, že bych se na psaní tohohle článku úplně těšila, protože vim, že bude šíleně dlouhý (nejspíš jich teda bude víc), ale je jasný, že si prostě zážitky z Thajska zapsat musim. Protože jak se znám, tak za týden bych už ani nevěděla, že nějaký Thajsko bylo. Tak tedy začněme popořadě i se vším co Thajsku předcházelo.