all you can (R)EAD

Tak už to dostihlo i nás. Začalo to vlastně nevinně, když kluci odjeli na soustředění s kapelou. V sobotu začaly přicházet hrozný zprávy o tom, jak se jim začínaj objevovat covidový příznaky, hrozný bolesti, horečky, kašel, obtíže při dýchání. Klukům se nedalo dovolat, protože na chalupě není signál, i to dost zkomplikovávalo celou situaci. Co teď s nima? Co teď s náma? Nakonec se rozhodlo, že kluci budou spolu v izolaci u nás a já se prozatímně přestěhuju k Týnce. V neděli jsem teda odjela do Prahy, nakoupila zásoby, přichystala jim postele, sbalila si oblečení a notebook  a jógamatku (nejdůležitější věc na trávení karantény!) a přestěhovala se k Týnce.  Klukům samozřejmě covid testy vyšly pozitivní. Nebylo to žádný překvapení. I když jsme se s klukama naposledy viděly ve čtvrtek (a příznaky se jim objevily až v sobotu, takže jsme nespadaly pod rizikový kontakty), zašly jsme si radši s Týnkou obě na testy. Obě negativní. Po mě v práci chtěli i PCR, i můj PCR byl negativní. Uf, panika

FOTO ČLÁNEK  To už tak bývá, že nejkrásnější počasí je vždycky v den odjezdu. Ale já se snad ani nemohla zlobit, až tak bylo nádherně. Celý týden jsme se na tohle slibovaný sluníčko těšily, podle původní předpovědi takhle totiž mělo být už od pondělka. Joo to by byly jiný běžky. A jiný skialpy. Každopádně alespoň ten poslední den nám to vyšlo.

V pátek večír přijela do Libercec i Ája s Marťou. Měly jsme se setkat rovnou u skilalpový půjčovny. První info  - jsme tam za minutu. Ok, čekám, 5 minut, 10 minut. Druhý info - jo tak my jsme byli za minutu v centru, teď ještě musíme najít tu půjčovnu. Říkám, je to kousek od centra, kousek od lidlu, čekám u popelnic. Tak prej jsou na místě a čekaj taky u popeplnic. Škoda že byly sice na místě, ale asi tak 30 m výškových nad tou půjčovnou. Nakonec jsme se ale sešly a otvíračku ještě stihly.  Neměly teda úplně super systém půjčování, nebo nevim co na tom trvalo tak dlouho, každopádně jsme dost vymrzly a někomu skoro umrzly ruce. Ono je to docela nepříjemný stát půl hodiny jen v lehký bundě a bez rukavic a pak v těch rukou nýst 20kilový prkno (nebo kolik vlastně vážilo). Marťa si totiž půjčovala splitboard, což jak se ukázalo nebylo možná úplně nejlepší volba.  My s Ájou jsem šli do klasickej skialpů. Překvapilo mě jak byly maličký a lehoučký, načež mi pán v půjčovně vysvětlil, že čim leh