all you can (R)EAD

Většinu času se mi nic moc neděje, nebo si to aspoň myslim a zažívám stereotypní, regular, ordinary dny. A pak, si na mě asi pan Životní vzrůšo vzpomene, a naservíruje mi to pěkně všechno v jednom týdnu. Tak, co tak neuvěřitelnýho se mi stalo. 1) S Jančou jsme vedly jeden normální rozhovor o tom, jak zachraňujeme lidi v metru tím, že se před revizorama tváříme hrozně podezřele a "nenápadně", aby nás o to víc chtěli zkontrolovat. Záchrana spočívá v tom, že pak šíleně dlouho hledáme kartičku na MHD, ikdyž ji pokaždý máme, jen abychom lidem dali čas na útěk. Rozhovor jsme začaly ještě na zastávce a pokračovaly v něm i v tramvaji, když jsme zrovna rozebíraly, že už teda máme nakoupenou lítačku až do srpna 2016, otočil se na nás pán, co nás tak po očku poslouchal (tohle slovní spojení asi neexistuje co?), ukázal nám revizorskej odznak a řek: Tak zachraňujte dál slečny. My v tu chvíli samozřejmě ohromnej výbuch smíchu, já celá rudá, ale nemohly jsme se přestat smát. A samozřejm

To už jsem tak dlouho tak stará? Achjo, no co nadělám. Život jde dál. Abych si pořád jen nestěžovala. Na pár věcí zas svítí sluníčko. Začala jsem se zase pomalu učit jezdit na skateboardu. A celkem mi to jde. A uvědomila jsem si jednu zásadní věc, u všech činností, který dělám předpokládám, že mi prostě půjdou samy. Takže když něco umim, tak to beru jako hroznou samozřejmost a vůbec si toho nevážim. Tim nemám ani trochu na mysli to, že bych byla ve všem skvělá a měla se za to chválit, ale spíš si aspoň uvědomovat, že mi aspoň něco jde. Nevim proč to tak mám. Ale když mi najedednou něco nejde, tak nevěřim, že se to jde naučit, ne prostě nejde. Když mě pak někdo za tyhle malý pokroky chválí, přijde mi, že to dělá schválně, vždyť je to nic! To je jak kdyby mě chválil za to, že umim chodit. Ale prej ne, prej to neumí každej, takže se nechávám chválit a učim se těm pochvalám věřit.