THAJSKO: Sukhothai

Osm hodin v autobuse, jen tak na přejezd, se někomu možná zdá hodně (a co teprve těch dvanáct, co jsme jeli první den). Taky mi chvilku trvalo, než jsem si na tohle tempo zvykla. Já nadávám, ikdyž musim jet hoďku do Liberce. Ale překvapivě pro mě tahle doprava nebyla tak strašná. Pokud nepočítám tu klimatizaci, ve všech autobusech, která byla vážně tak na 18 stupňů (což je docela šok, protože venku bylo tak 40), nechápu jak to těm Thajcům může vyhovovat.

Anyway, v noci jsme dojeli do Sukhothai. A to, jak jsem zjistila, Sukhothai je taky celkem velký město, a my jsme, jako na potvoru, bydleli úplně na kraji, kde vůbec nic nebylo. Respektive, bylo tam to nádraží, proto jsme tam bydleli. Nakonec se to ale ukázalo jako nejvíc strategický místo, protože pivka jsme si koupili v místní sámošce (sámoška je silný slovo, prostě otevřená garáž, kde seděla paní a její dvě kočky), k večeři si dali čínskou polívku (nevim, jestli se tomu tak řiká i v Thajsku, ale prostě víte co myslim). A do města, jak jsme zjistili další večer, jsme se pak pohodlně dostali na kolech.

Ale to trošku předbíhám, protože ráno jsme se ještě pohodlně na kolech chtěli dostat do historickýho parku Sukhothai. Všem to i celkem pohodlně šlo, jen já jsem už po 2 kilometrech myslela, že umřu. Úplně jsem se vyděsila, že by mě tolik zmáhala moje nemoc a že bych měla najednou až tak špatnou kondičku, že ani neudržim tempo. Celá jsem se potila, zadržovala slzy (protože jsem vážně myslela že každou chvíli umřu/omdlim), pak se zastavilo na sváču, tak jsem si jen snažila doplnit cukry a hrozně dramaticky zůstala sedět na parkovišti, než si ostatní došli pro jídlo. 

Když jsme vyjížděli dál, ukázalo se, že moje kolo má permanentně zabržděný brzdy a nejede ani z kopce. Bezva. Naštěstí (a teď to myslím úplně vážně) mi Dom zachránil život a kolo si se mnou vyměnil. Nevim, jaké trable s tim zažíval on, ale nakonec jsme šťastně dorazili do cíle, ikdyž Dom s asi tak 5 litry potu navíc. 

Historical Park Sukhothai je asi to nejhezčí z Thajský kultury co jsem viděla. V jednom areálu je pohromadě několik starých chrámů a k tomu rybníčky, mostky, altánky a sochy. Vstup do tohohle monstr objektu je asi 20 bahtů (třeba 15 korun?, úplný výsměch). A nejlepší na tom bylo, že jak je to obří, tak se tam ztratí davy turistů a vy si tam přijdete skoro sami!

A teď přijde hrozná nálož fotek, pardon.

Naštěstí jsme měli trochu zataženo. Protože i přesto jsem se všichni šíleně spálili. Opalovací krém jsme nějak  zapomněli na hostelu no.

"fotka pro mamku"

obří, obří!

Kuk :D

mám dlouhý krk

Pepa se schovává ve stínu.

Naše boží kola. Denní půjčení 50 bahtů (30 korun)

To už se mi jelo zvesela na vyměněnym kole.

Informační tabule pro turisty tam byly docela častý. Je docela příjemný, jak v duchu budhistických tradic nechtějí podporovat komercializaci. Jiná tabule zas prosila turisty, ať si nekupují suvenýry z podobiznou Budhy, že Budha rozhodně není dekorace.
Jedna tabule v Bangkoku zas upozorňovala na to, ať lidi nevěří tuk-tukářům, že to jsou podvodníci. (nechápu teda, proč jim tolik lidí stále věří, když to mají i na oficiálních tourist tabulích:D)

Poslední kelímek vody. (Ten kelímek je z letadla, s čímž trochu souvisí moje "znechucení" z úplně zbytečnýho odpadu, co se v letadle vyprodukuje. Já vim, že to asi jinak nejde, ale prostě když vám na každé dolití vody dávají kelímek, tak srdce ekologa opravdu pláč.)

Ikdyž letadlo bylo ještě slabý odvar oproti celému Thajsku. Jelikož voda z kohoutku pít nejde, kupovali jsme si stále balenou, takže každý den, na každého tak 4 pet lahve, což samo o sobě je dost hrozný, ale by toho nebylo málo, tak vám ještě ke každýmu nákupu (ikdyž kupujete jen jedno pitíčko!) dají igelitku a k limonádám ještě brčko, který je samo zabaleno v dalším obale. 

Jestli si my tady v Česku myslíme, že zachraňujem planetu, když mattonky házíme do tříďěnáku, tak vůbec nemáme páru. Ten náš odpad je tak strašně malý procento ve srovnání s tím, co vyprodukuje Thajsko (a co teprve další asijský země!). 

A ještě navíc, když jsme se prvních pár dnů opravdu snažili být alespoň trochu zodpovědní a plasty třídit, hledali jsme koše na plasty, ale nikde žádný nenašli (v celym Bangkoku asi tak 2). Jediná světlá stránka, je, že se plasty (a plechovky) asi vykupují, protože jsme často potkávali lidi s obřími pytli plných plastů. 

 Okouzleni touhle historickou nádherou jsme se pak ještě stavili na trzích, koupili DURIAN- zvláštní ovoce, které dělí lidstvo. Půlce lidí úplně neskutečně smrdí a chce se jim zvracet, druhý půlce chutná slaďounce a dobrounce. Zvláštní že do tý druhý půlky patřím jen já (z nás 4).

Pak už mi byla tahle cedule jasnější. Proč je sakra v hostelech zakázaný tohle ostnatý ovoce (ne kvůli tomu, že by se na něj mohl někdo nabodnout).

Zašli jsme si ještě na oběd a posilněni se vydali na cestu domu. Dom asi moc posilněný nebyl, nebo to prostě s tim rozbitym kolem nešlo a tak se mu povedlo, že na kole upadl a spadl mu řetěz. Což by asi nebyl až takový problém, ale kolo mělo krytku na řetěz a my, neschopní Evropani, jsme to zaboha nemohli nandat. Naštěstí nás přes ulici pozorovali dva Thajci a velmi ochotně přispěchali s klacíkem na pomoc a asi tak za 2 minuty bylo kolo opravený. Kopunkhaa. 

Zpáteční cesta už pak byla bez problémů. Docela jsem si i zvykla jezdit na kole na čtyřproudý silnici. Vlevo. 

Večer jsme si zajeli do nočního města, dali si večeři u stánku (já si dala žábu, olalá) a stihli se vrátit tak tak, před obřím slejvákem (jedna z mála chvil, kdy jsem se v Thajsku bála :D). Chtěli jsme plánovat trasu na další den, protože nás měl čekat přesun až úplně na Jih, ale jak jsme zjistili, internety v Thajsku nejsou zas tak rozdílný od těch českých a tak prostě, když je bouřka, tak nefungujou. 

Nakonec, kdyby fungovaly, asi mohlo být všechno jinak, mohli jsme si to přesně nalajnovat podle plánu a být v pohodě, ale to by zas nebylo taková sranda :)

Ráno jsme prvním rannim autobusem vyrazili do Lopburi.