THAJSKO: co bylo před & i cesta může být cíl

Nemůžu říct, že bych se na psaní tohohle článku úplně těšila, protože vim, že bude šíleně dlouhý (nejspíš jich teda bude víc), ale je jasný, že si prostě zážitky z Thajska zapsat musim. Protože jak se znám, tak za týden bych už ani nevěděla, že nějaký Thajsko bylo. Tak tedy začněme popořadě i se vším co Thajsku předcházelo.

Pamatuji si, jak jsem na konci zkouškovýho potkala v tramvaji před školou mýho oblíbenýho učitele pana docenta Gronského, bavili jsme se o konci školi a o začátku prázdnin, kam vyrážim a tak. A já mu říkala, že asi nevyrážim nikam, protože můj travel parťák si sám jede do Asie (sám s Pepou) a s nikym jinym nejsem schopná se domluvit. "No a co s přítelem, to nikam nevyrazíte?"

To byl právě ten kámen urázu, my dva jsme asi nejhorší domlouvači dovolených na světě. Ale světe div se, nakonec jsme to vymňoukli, sehnali ultralevný letenky a hurá do světa. Zdravím pane docente, děkuji za vaše nakopnutí :)

Letenky byly. Ale to bylo tak všechno co vycházelo, den před odletem jsem chytla něco jako anginu. Vlastně nebylo divu, když jsem tu něco jako anginu měla už 4 dny předtim, ale přemlouvala jsem samu sebe, že to vyležim. Vyležim na seznamováku. No, nevyležela jsem, zhoršilo se mi to a tak jsem se jala shánět první pomoc v pátek večer v Praze.

Fakt nevim, co má člověk dělat, když se cítí tak trochu nemocně a ví, že nesmí být ani trochu nemocnej, prostě jsem potřebovala napsat třídenní antibiotika, rychle šup šup, přesně jak se nemocni nemají léčit. Tak kam s tím? Na pohotovost? Na jakou? Šla jsem do nemocnice na Karláku, pohotovost jsem nenašla, zeptala jsem se na vrátnici, poslali mě na oddělení, odmítli mě, poslali mě na polikliniku do Spálený, "No já nevim jestli tam ještě nějaký doktoři budou slečno", nebyli, tak kam? "Tak zkuste třeba nemocnici na Karláku". Lol fakt vtipný. Já s krosnou, s bolavym krkem, s teplotou, se slzama na krajíčku (co na krajíčku, prostě jsem se rozbrečela, pardon lidi na národce, který jsem pohoršovala, hlavně toho pána co mi řikal "Holka nebul" -_-).

Poslední šance večerní pohotovst v Motole, můj zlatý Motol! Samozřejmě že nezklamal, jen si pan doktor neodpustil pár drobných zjebů na mojí nezodpovědnost (sestřička si přisadila dokonce i pár velkých zjebů, jakože "v letadle s klimatizací se určite vyléčíte, to víte že jo, slečno"). Ale nakonec jsem dostala antibiotika, ať si je vezmu, když bude nejhůř.

Říkám dopředu, že nejhůř nebylo! Poslední aspirin jsem si brala v Berlíně na letišiti (letěli jsme z Berlína), a pak už jen čajíky (který mi velmi ochotně nosila letuška) a tisíc posmrkaných kapesníčků.

Lítat letadlem je tak super! I když je let tak dlouhý, nebo právě proto. Na krátkých letech není takovej servis, deky, polšářky, pitíčka, drinky, svačinky, večeře.

Jediná nepříjemnost byla, když hned na začátku letu si s náma jeden pán chtěl vyměnit místa, protože jeho "wife is sick" - já jsem taky sick, pomyslela jsem si, ale nechala jsem ho sedět na mym místě do uličky a s Domem jsme pak měli nejhorší místa uprostřed čtyřsedačky. Nakonec se ukázalo, že jeho žena byla opravdu sick, nebo spíš disabled. A jeho syn postiženej. Tak si tu sedačku v uličce, poblíž jeho rodiny asi zasloužil.

Celý první let jsem byla ultra zabalená v mojí dece, ve vypůjčené dece, s kapucou a šátkem kolem krku a kolem nosu (nevěřili byste, jak je nepříjemný vdechovat ten ultra ledových vzduch), asi jsem vypadala jako blázen, ale což.

Můj outfit na letišti v Abu Dhabi, alespoň jsem zapadla.

Po 6 hodinách (a ne 12, jak jsem si myslela, díky nezapočítání časového posunu -_-) jsme doletěli do Abu Dhabi. V Abu Dhabi je úplně obří letiště, prostě jen půl hodiny jdete letištní halou a všude kolem vás jsou samý Duty Free (dutý ale free!) shopy, místa na odpočívání, místa na čtení a na spaní. Je to tam krásný.

A na záchodech jsou celou dobu přítomny dvě uklízečky a po každym použití celou kabinku vytřou a až pak pustí dalšího.

Let do Bangkoku byl mnohem příjemnější, měli jsme sedačky hned u okýnka, zase perfektní servis a celkově luxusní letadlo od Etihad Airways. A tak krásný letušky! Až vyrostu, chtěla bych být letuška.

V Bangkoku jsem byla od prvního kroku unešená úplně ze všeho! Na letišti jsme podle Pepových instrukcí vyměnili dolary, a koupili lístek na City Rail (dokonce jsem se ukázala jak velký světák a poradila dvěma Čechům, jak se to kupuje, chachaa). V centru Bangkoku jsme přestupovali na Sky Train a okamžitě se nás "ujala" jedna mladá Thajka, která slyšela že tápeme kde ten Sky train asi je. Uměla úplně perfektně anglicky, dovedla nás až na nástupiště, ukázala kde se kupujou lístky, asi se budu ještě milionkrát opakovat, ale lidi jsou tam fakt tak hrozně moc hodný! <3 :D

Jeli jsme na stanici Mo Chit (chacha), odkud jsme se pak měli dostat na autobusový nádraží, ale nikde tam nebylo! Ptali jsme se, a prý je tak 5 kilometrů daleko, pěšky tam rozhodně nedojdem, autobusy teď večer už asi nejezdí a tak ať zkusíme taxi. To teda nezkusíme, asi jediná věc co jsme v Thajsku fakt nevyzkoušeli taxi a tuk tuk (jo a taky prostitutky, ale to snad ani nikdo nečekal:D).

Koukli jsme na mapu, zjsitili, že to neni tak daleko a vydali se pěšky. V hroznym vedru (a to bylo asi 10 večer) ve vlhku, unavený, s krosnama, ztracený a zmatený, že se tu jezdí vlevo, naštěstí mi to Dom stihl připomenout dřív než mě přejelo auto, když jsem řikala "Jo dobrý, nic nejede" a koukala přitom doleva. Ale po pár slepých uličkách jsme fakt na nádraží došli, koupili lístek na bus do Chiang Mai (jel z nástupište 103, jen tak pro informaci, kolik mají sakra nástupišť na jednom z mnoha autobusáků).

Čekala nás velmi příjemná 12 hodinová cesta na sever. Vlastně to bylo i celkem příjemný. Nečekala jsem takový skvělý servis i jen v obyčejnym busu, deka, polštářek je samozřejmost! Voda, muffin a ráno káva nebo čaj nadstandard.

Ráno proběhlo radostné setkání s Pepou na nádraží. Fakt jsme se našli a sešli, vzali sme batohy a vyrazili přes celý město k nám na hostel. Tam jsme se přivítali i s Týnkou a já byla pořád ze všeho hrozně nadšená a to jsme vlastně ještě ani nic nezažili.