Nědělní nadělování

Nemám chuť psát o tom, jak se mám-ve stylu sáhodlouhých psychologických rozborů, motivačních vět a depresivních slov. Mám chuť napsat, že se mam vlastně dobře.
Protože vim, že teď to lepší nebude, ať budu dělat co, budu dělat, jen doufám*, že časem to lepší bude.
Že lidi, který tu pro mě byli tu pro mě jsou i nadále a asi si toho dost nevážim, a že ikdyž se mnou nesouhlasí, tak se mnou i tak zůstávají, že to neni konec.




V sobotu měla Týna narozky a sešlo se docela dost lidí. Oslava to byla dobrá:). Dostala pár dárků /vlastně spíš jen samý flašky-hodně flašek./. Málem shořel sousedovi satelit (z lampionu přání :-D) a pak už jen takový drobnosti jako rozbitá trubka do komína. Moc jsem nepila, ale šli sme brzo spát.
Jelikož už neberu biseptol, mohla sem si pak na mamky oslavy svátku v pizzerii dát citronádu. Ten vitamín C mi fakt chyběl :) (nejvíc sem nedostatek kyselosti pociťovala, když sme musela odnýst celej segedínskej guláš, kvůli kyselýmu zelí :( ) A pak ještě u babičky, kde jsem si vyzvedla upravený šaty (<3) a dostali sme Mikuláše (=perníčkyyyyyy).

*doufam z celého srdce. Coz je myslim v tomhle případě málo. DOufat z celého těla zní ale asi divně..

Tenhle článek je zas klasicky zmatenej. Protože sme zas napsala asi něco uplně jinýho, než jsem chtěla, ikdyž vlastně ani tolik ne.
Jen, že mě to mrzí. Pořád. A chápu to. A beru to tak. Jaký si to uděláš, takový to máš. Díky za připomenutí, mami.