Jeden den v Paříži
Shrneme si konec června a červenec.
Zkouškový mě nezabilo, ale asi ani neposilnilo. A vlastně jsem ani netrpěla euforií z úspěšného ukončení, škoda.
Možná, že kdybych měla víc času na vzpamatování, třeba by ten blažený pocit dorazil, ale to už já zas vyrážela na dva dny do Paříže.
Bylo to takový.. zvláštní. Jeli jsme tam na konferenci pro svobodný Írán, a spolu s námi ještě dalších 100 000 lidí (prý..) z celého světa. Akce to byla obrovská a pojatá hrozně pompézně. Pro všechny byly připraveny vlaječky, tleskátka, trička (bageta a cola :D). A na první pohled to vypadalo, že mají opravdu všichni zájem na tom, aby se v Íránu lidská práva dodržovala. Jak ale den postupoval, víc lidí bylo venku u občerstvení, než aby poslouchali politiky a jejich plány na zlepšení. A k večeru už tam zbyla jen hrstka statečných.
Pak nás naložili do autobusu a odvezli na hotel poblíž Paříže. Večer jsme vyrazili s pár lidma za nočním životem, ale už v první restauraci nám vyhlídky trochu zkazil číšník, který nám vysvětlil, že pokud chceme pít, musíme i jíst a i kdybychom chtěli jíst, tak stejně zavírají. A že žádný bar tu poblíž není.
Nicméně jsme se nenechali odradit a hledali dál a nakonec našli příjemný bar s místňákama, kteří nám ochotně poradili co rozhodně v Paříži nevynechat a taky si hrozně moc chtěli povídat francouzsky, dokonce i se mnou, ačkoliv já jim vůbec nerozuměla.
Další den ráno nás vyložili na Place de la Concorde (achjo, nevim jak se to píše :D). Byla jsem v Paříži už podruhý a zase ve stejném termínu, takže celé náměstí zas bylo zastavěno tribunami kvůli Tour de France. Pak následoval barbesrošošuá (moje oblíbená zastávka metra :D), starý dobrý (opět smradlavý schody do) Sacre Coeur, černoši nabízející náramky, které vám upletou na ruku, ačkoliv je vůbec nechcete a když jste hodně odmítaví (jako já..) tak vám je zas nasraně rozpletou, ale spíš z vás vytáhnout asi tak 10 euro.
Pak jsme si dali pojezd metříčkem k Vítěznému oblouku, cestu dolů po Šamselysé, oblídnout Louvre, ale jen zvenčí a za deště. Pak po dlouhém hledání se nám podařilo navštívit i Centré Pompidou, a pak v největšim dešti ukrývat se pod Notre Damn a následně v jedné kavárně za sledování Gay Pride.
Nakonec jsme si nechali Eiffelovku, klasický focení ze všech úhlů, aby se ta obří věc nějak vešla na fotku, nejlépe i s váma a frr zpátky na Náměstí svornosti. Čekat asi tak půl hodiny na autobus (v dešti) a dalších 10min na skupinku, co se ztratila.
A celkový dojem z Paříže? Pořád stejný. Nelíbí se mi. Je tam špína, smrad v metru, rozhodně nepatří mezi moje top evropský metropole. Ale jinak to celkem jde.
modelky v dešti u Louvru :)
Zkouškový mě nezabilo, ale asi ani neposilnilo. A vlastně jsem ani netrpěla euforií z úspěšného ukončení, škoda.
Možná, že kdybych měla víc času na vzpamatování, třeba by ten blažený pocit dorazil, ale to už já zas vyrážela na dva dny do Paříže.
euforie
Bylo to takový.. zvláštní. Jeli jsme tam na konferenci pro svobodný Írán, a spolu s námi ještě dalších 100 000 lidí (prý..) z celého světa. Akce to byla obrovská a pojatá hrozně pompézně. Pro všechny byly připraveny vlaječky, tleskátka, trička (bageta a cola :D). A na první pohled to vypadalo, že mají opravdu všichni zájem na tom, aby se v Íránu lidská práva dodržovala. Jak ale den postupoval, víc lidí bylo venku u občerstvení, než aby poslouchali politiky a jejich plány na zlepšení. A k večeru už tam zbyla jen hrstka statečných.
Pak nás naložili do autobusu a odvezli na hotel poblíž Paříže. Večer jsme vyrazili s pár lidma za nočním životem, ale už v první restauraci nám vyhlídky trochu zkazil číšník, který nám vysvětlil, že pokud chceme pít, musíme i jíst a i kdybychom chtěli jíst, tak stejně zavírají. A že žádný bar tu poblíž není.
Nicméně jsme se nenechali odradit a hledali dál a nakonec našli příjemný bar s místňákama, kteří nám ochotně poradili co rozhodně v Paříži nevynechat a taky si hrozně moc chtěli povídat francouzsky, dokonce i se mnou, ačkoliv já jim vůbec nerozuměla.
Další den ráno nás vyložili na Place de la Concorde (achjo, nevim jak se to píše :D). Byla jsem v Paříži už podruhý a zase ve stejném termínu, takže celé náměstí zas bylo zastavěno tribunami kvůli Tour de France. Pak následoval barbesrošošuá (moje oblíbená zastávka metra :D), starý dobrý (opět smradlavý schody do) Sacre Coeur, černoši nabízející náramky, které vám upletou na ruku, ačkoliv je vůbec nechcete a když jste hodně odmítaví (jako já..) tak vám je zas nasraně rozpletou, ale spíš z vás vytáhnout asi tak 10 euro.
barevný schody k Sacre Coeur
barevnej bar, úplně stejný záběr mám i z předloňska.. nic se nezměnilo
Sacre Coeur a náklaďák
výhled na krásnou Paříž
výhled na krásnou Paříž a já
Sacre Coeur a naše partička v pozadí
Pak jsme si dali pojezd metříčkem k Vítěznému oblouku, cestu dolů po Šamselysé, oblídnout Louvre, ale jen zvenčí a za deště. Pak po dlouhém hledání se nám podařilo navštívit i Centré Pompidou, a pak v největšim dešti ukrývat se pod Notre Damn a následně v jedné kavárně za sledování Gay Pride.
diamantový schody
nejlepší Centre Pompidou
prostě výhled z kavárny, když lilo jak blázen
Nakonec jsme si nechali Eiffelovku, klasický focení ze všech úhlů, aby se ta obří věc nějak vešla na fotku, nejlépe i s váma a frr zpátky na Náměstí svornosti. Čekat asi tak půl hodiny na autobus (v dešti) a dalších 10min na skupinku, co se ztratila.
A celkový dojem z Paříže? Pořád stejný. Nelíbí se mi. Je tam špína, smrad v metru, rozhodně nepatří mezi moje top evropský metropole. Ale jinak to celkem jde.
Do Paříže se těším, že se tam jednou vydám... a i když všude čtu jaká je tam špína, stejnak tam chci :D :D I když vám tam pršelo, fotky vypadají krásně! :) Nejlepší "výhled na Paříž a já" :D
OdpovědětVymazatděkuju :D Do Paříže určitě vyraž, to zase jóo :), a třeba ani nebudeš zklamaná.
Vymazat