Lidé, kteří ovlivnili můj život aneb TBT

ha ha haa, pročítám si nezveřejněný články a celkem se u toho bavim. Našla jsem jeden skvělej článek, co jsem nikdy nezveřejnila, protože nevim proč. Každopádně je starej asi tak 2 roky.:

----------------------------------------------------------------
Často přemýšlím o hodně divných věcech, napadají mě témata, o kterých bych se chtěla rozepsat a sama pro sebe si je ujasnit, někdy to stačí napsat do mobilu, jako třeba momentální nálady, pocity, citáty (Poznámky v mojí Nokii jsou asi nejpoužívanější aplikací a až daleko za nimi se loudají smsky, foťák nebo přehrávač.. co já bych si bez nich počala :) )

Teď mě zrovna napadlo, jací lidé ovlivnily můj život. Když jsem o tom tak přemýšlela, napadali mě docela dost odlišní. A budu je popisovat ne nijak seřazeně podle času, nebo důležitosti, prostě tak jak mě napadli.


paní učitelka z prvního stupně
Možná to zní až moc klišovitě, ale ona je doopravdy ta osoba, kvůli které mám ráda školu. Už od první třídy jsem díky ní milovala chození do školy i samotné učení. Nevím, jestli je to normální, aby žák měl k učiteli až tak moc obdivný vztah, ale já ji v těch svých 7 letech úplně zbožňovala. Byla krásná, měla zlaté prstýnky, pořád se usmívala, nosila fialovou barvu, byla v Americe a měla nás ráda. Na fotbalových turnajích nás motivovala slovy: "Možná to nevyhrajem, ale alespoň jsme nejkrásnější" a všem holkám namalovala pusu červenou rtěnkou, což pro mě v tý době bylo něco hodně neobvyklýho a pamatuju si to dodnes. Když jsme byli ve 4.třídě tak se odstěhovala a já zdaleka nebyla sama, kdo to obrečel. Psaly sme si o tom dopisy a byly na ní naštvané, že nás tu zanechala. Dlouho jsme ji neodpustily.
Teď před prázdninami jsem ji potkala v obchodě, byla zpátky v našem městě. Najednou jsem nevěděla co ji říct, neviděla jsem ji 10 let a přišlo mi, že se vlastně ani trochu nezměnila, pořád se smála a na očích měla fialové stíny, slušelo ji to, ale nevěděla jsem co ji mám říct. Už jsme nebyla malá holčička co ji může obdivovat, už jsem byla velká a ona pro mě byla prostě jen učitelka z první třídy.

Terka Dita
Došlo mi to, když jsem dneska cestou vlakem poslouchala You and me. Došlo mi, jak hrozně mi chybí to, že už s námi nechodí do školy, že spolu netrávíme skoro žádný čas a že už se vlastně skoro ani neznáme. Přesně to, čeho jsem se bála a co jsem nikdy v žádném případě nechtěla dopustit, ale prostě se to stalo /děje/. Zároveň jsem si uvědomila, že ani jedné z dalších mých nejlepších kamarádek ze školy jsem po celé prázdniny nedala vědět a ani ony mne. Jak se pozná opravdové kamarádství od toho školního? Co když to taky vyšumí, až půjdem každá na jinou školu?
Terku jsem poznala asi v mých 12 letech, nejdřív jsme se nesnášely, což mi teď přijde jako ta největší nepravděpodobnost světa. Jak by JI mohl někdo nesnášet, jak bych ji mohla nesnášet JÁ? Stala se pro mě nejbližší osobou, tou nejlepší kamarádkou, která těsně vedle mě prožila pro mě ty nejtěžší chvíle a asi nikdy ji to nebudu moct oplatit. Dita je ten nejhodnější, nejlaskavější a nejkrásnější člověk co znám. Možná si ji moc přikrášluju, ale ať přemýšlím jak chci, nedokážu si vzpomenout na žádnou špatnou věc, kterou by udělala, aniž by si to ten člověk nezasloužil. A tak nechápu, jak ji někdo nemůže mít rád.


Pavlínka
První spolubydlící v nemocnici, devítiletá holčička, která mi půjčovala notebook s internetem a nebavilo ji číst Bravíčko a radši si četla ABC. První pacientka, která mi tak nějak ukazovala co mě čeká a co že to je vlastně za nemoc. U ní jsem teprve viděla tu skrytou sílu dětí, kteří už nevěří na pohádky a ještě nevěří na smrtelné choroby. U ní jsem viděla pravou rodinnou solidaritu, když si její sestra nechala taky oholit hlavu, aby na tom byly stejně. A bohužel ona byla první člověk, kterého jsem znala a zemřel na tuhle nemoc. Na stejném oddělení jako já. Neznám její příjmení, nevím jak to zvládá její rodina, jsou to už 3 roky, ale vzpomínám na ní často, hrála ráda Carcassone a porazila mě. :)

Táta
I když je to už tak dlouho, pořád se nedokážu přesně vyjadřovat a pořád mi něco ve mě vhání do očí slzy, ikdyž si stokrát můžu říkat, jak jsem silná. Ráda si s někým o tátovi povídám, nebo spíš ráda bych to dělala, kdybych to dokázala, jenže mi to pořád nejde. On je člověk, který mě ze všech těchto ovlivnil nejvíc a nejen geneticky. Ze vzpomínek na něj mi pomalu mizí jeho tvář, jeho výška, jeho styl oblíkání, jeho hlas.. vybavují se mi jen tři pihy na tváři, oči (často když se kouknu sama do zrcadla, tak ho vidím v těch svých), úsměv, jeho smysl pro humor, jeho smysl pro pořádek, plánování, spravedlnost, rozum, dochvilnost, jeho smysl pro všechno, co mi přijde v životě důležité. On se pro mě stal "konzervou" všech dobrých vlastností. Stejně jako mamka je i on pro mě životním vzorem, až ikonou.