"Vše co se dalo, dávno už jsem prožil"

Tak mi bylo vyčítáno, že nějak málo tančím píšu na blog.

Ne že bych se to snažila napravit, ale prostě teď mám čas a snad i chuť si něco napsat.

Je duben, vlastně konec dubna, což znamená že za chvíli je tu květen a zkoušky, olalá. Je  krásný, jak se můj život dělí na části "před zkouškama" a "po zkouškách".

Měla jsem chuť si zase začít stěžovat na svůj nudnej život, ale když se na to teď zpětně realisticky koukám, tak v posledních měsících nebyl až tak nudnej.
Hlavně jsem si konečně zamilovala Prahu a zjistila, že už bych doma bydlet nemohla. Trvalo mi to sice asi tak rok si tohle uvědomit, ale teď to vím jasně.
Často se ale pohybuju i mimo Prahu, docela překvapivě často v Liberci, snad častěji než doma.

Mám za sebou skvělej dubnovej víkend v Jizerkách na chatě s Juristama.
Výlety přes den a party večer a debatování v noci. Bylo to náročný, ale snad až moc krátký na můj vkus. Klidně bych tam vydržela dýl, jen nevim jestli v tomhle tempu.

Poslední týdny se mi stává, že mám ohromně plnej diář, což mě ohromně těší. Nejen to, že mám pořád co dělat, ale taky to, jak konečně můžu tvrdit, že vůůbec nemám čas a je to fakt pravda.
Některý plány sice úplně tak nevyjdou, třeba to, když jsem s T. běhat. Ale některý se zas krásně přemění na něco, co by si v diáři zasloužilo mnohem větší poznámku.

Tak se mi stalo, minulý pátek, že jsem konečně po dlouhé pauze tak trochu navázala na Tramvajová dobrodružství. Sice jsme nejezdili tramvají a nebylo to s Veru, ale i tak to bylo dobrodružný. Hrály jsme klasickou vyměňovací hru, která začala být pořádně vtipná, až když nám nějakej cizinec vyměnil prstýnek, který odmítla jeho snoubenka, když mu řekla NE. Tenhle prstýnek jsme pak směnili asi za 3 cigarety a za ty jsme dostali vlastnoručně utržený tulipány z pod pana Husa na Staromáku. Tulipány nám skvěle posloužily jako dárek pro barmana, který zrovinka slavil narozky a ten nám za to dal zadarmo dva drinky, k čemuž jsme si ještě přidali upívání z obřího kyblíku Long islandu (taky zadarmo) a všechno bylo super.
Do chvíle než sem vystoupila z tramvaje..
Pak už to bylo najednou zase špatný, a nemyslim tim jen tu kocovinu. To byla taková moje černá sobota, kdy se mi stalo že sem asi tak třikrát brečela. Achjo.

Teď se snažim dělat pár věcí jinak. Ale jak řekla moje moudrá nejdražší, někdy je snažení spíš na újmu. Když to nejde tak to nejde.
Já vim, ale je mi to prostě líto a tak se ještě budu snažit snažit.

To je asi tak všechno co sem zrovna chtěla říct.

vetřelci na Jaderňáckym plese.

 A momentálně chystám můj největší projekt. Vítěznou party ve stylu 40.let, oujé, tak sem na sebe zvědavá.