Jim Carrey a nadprůměrné výkony

V sobotu jsem byla pozvaná na Domovu narozkouvou party (ještě abych nebyla pozvaná:D). Byla už od 9, bylo krásně a tak se chvíli sedělo venku, pilo víno (pozn.červený tramín neni vůbec čevenej a je hrozně dobrej!) a hrálo se s pejskem (obřim pejskem). Jak se blížil večer tak se zatopilo v krbu a postupně přicházeli nový lidi a pily se další a další drinky. A pak jednou neštastnou náhodou (což nebyla moc náhoda ale spíš úplná blbost:D) jednomu kamarádovi málem uhořel vlasy a vousy a vlastně celej obličej. Prostě kamna se nezapalujou tekutou hořlavinou. Nene.
 Lidí přišlo fakt hodně, ale stejně sem se bavila asi tak s 6. Jednim z nich byl i Doma spolužák, kterej hrozně moc vypadal jako Jimm Carrey. Teda myslela jsem si to jen já, ale zase mi to přišlo jako fakt velká podoba.


Úplnou náhodu jsme si v průběhu večera s Verčou uvědomily, že už jsme vlastně dlouho neprožily žádný tramvajový dobrodružství a jelikož tady u nás nejsou žádný tramvaje, tak jsme na naše tradiční akce musely navázat nějakou jinou tradicí. Nakonec jsme se v koupelně sešly 4 a byla to hrozná srandička:D + jsme si domluvily nový T.D. na konec června, ouje:)


Party končila asi tak ve 4. Teda pro mě a pro mě to byl i tak nadprůměrný výkon. Jelikož jsem zodpovědná a vím, že na neděli jsem měla naplánovano asi tak milion stránek s MPV otázkama. Ostatní končili asi tak v 9. Já vstávala v půl 11.

Dny doma si hrozně užívám, učím se na zahradě v lehátku. A nasávám nejen informace z otázek /ty teda moc nenasávám/ ale hlavně sluníčko na mojí krásně sýrovou barvu kůže!

V pondělí jsem měla pravidelnou kontrolu a letos mě výjimečně poslaly na zátěžové testy. Přišla jsem si jak v nějakym scifi filmu (ikdyž je to asi úplně normální). Ale prostě když vám na tělo nalepí asi tak 12 elektrovodičů a všechny zapojí do snímacího počítače, přijdete si už trochu divně.
Kdo mě aspoň trochu zná, tak ví, že jsem na oko hroznej flegmouš, ale jakmile o jde o něco úplně nedůležitýho, tak jsem hrozně zapalená. Možná se tomu říká soutěživost. Každopádně šlapala jsem na kole skoro až do umření a v cílový rovince mě povbuzoval doktor i sestřička. "Ještě 15 vteřin, slečno! To vydržíte!" Vydržela jsem, dostala jsem pochvalu za to, že mám nadprůměrně dobrou výdrž a že je to s podivem, když nedělám pravidelně žádnej sport, tím spíš, když nedělám vůbec žádnej sport (běhání do schodů v metru se asi nepočítá).

To je asi vše.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Roadtrip no. VI

SKIALPY a SPLITBOARDY