On the Roud(nice)

V sobotu 19.7. jsme se s Aničkou uplnou náhodou dostaly na divadelní festival On the Roud v areálu místního kláštera. Vůbec jsem nečekala, že je možný, aby i v Roudnici vznikla taková perfektní festivalová atmoška. Cítila jsem se jak někde úplne v cizim městě. Asi za to mohlo i to, že prostory kolem kláštera nejsou běžně přistupný a taky to, že na festivalu prakticky žádný roudničáci nebyli. Což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu jsme měly o to větší radost, když jsme potkaly alespoň někoho a taky se seznamovaly s novejma lidma-hercema. Oujé. 

Nejvíc se mi líbilo asi hned první představení Fraška o Dušanově duši, kde bylo všechno hrozně promakaně vymyšlený a neskutečně vtipný. Pak jsem byla moc zvědavá na Striptýz na širém moři, kterej sem chtěla vidět už  v Praze a tady jsem na něj (a hlavně na spolužačku Aničku-další Aničku) narazila náhodou. Šíleně jsme se nasmály i u Poručíka z Inishmoru, kde jednu z hlavních rolí hrál mrtvej kocourek Prcík Tomeš. 

Přišla (přijela- na mym supercool kole) jsem domu asi ve 4 ráno a v 8 ráno jsme už vyráželi na chatu. Aspoň jsem se v autě hezky prospala. 

Z chalupy jsem odjížděl v neděli úplně narvanym autobusem, v úplně šílenym vedru do Prahy, kde mi Dom přijel naproti <3 Tak aspoň nějaký pozitivum.

V pondělí mi začínal poslední týden stáže. Hned ráno mě kolegyně vytáhla na jednání na ministerstvo. Z jednání jsem moc neměla, ale aspoň vim, jaký to tam maj hezký (:D). Jo a taky jsem jela -snad poprvý?- pater nosterem!

Po práci jsme zašly s Týnkou na oběd a pak tak nějak nevěděly co dělat, jelikož utrácet sem nám nechtělo a hlad jsme neměly, tak jsme šly běhat. Překvapily jsme samy sebe, že se nám běh  tak zamlouval a zamlouval dokonce i další a další den. 

Další den jsem šla na polední pauzu na oběd s Jančou. Viděly jsme se po hrozně dlouhý době a tak jsme si toho měly celkem dost co říct, rozhodně víc, než se dá stihnout za 30minut. Naštěstí jsme pak šly ještě na jeden oběd ve čtvrtek. 

Ve středu odpoledne jsem musela jet zpátky do Roudnice, protože babička slavila narozeniny. Šlo se na večeři a pak na dezert. Užuž jsme se skoro domluvili, že v pátek vyrazíme na lezeckou stěnu, ale nakone z toho bohužel sešlo. 

Ve čtvrtek jsme si Domem udělali hezkej večer. Nakoupili jsme si mńamozní jídlo a vzali si ho sebou na Stalina. byl krásnej teplej večer a na Stalinovi se zrovna promítalo, tak jsme měli zvukovou kulisu z Hoří má panenko. Ale stejně byl nejlepší ten výhled (+ to jídlo samozřejmě!)

Btw, už mě skoro ani neudivuje, že pokaždý když se rozmýšlim do jaký fronty si stoupnout, tak si stoupnu do tý úplně nejpomalejší, kde si navíc někdo zapomene zvážit meloun, chce odmarkovat paštiku, protože je moc drahá, chce si rozměnit a je mu jedno, že je tu obří fronta, dělá cavyky se stravenkama a podobně. 

Naposledy se mi to stalo v letenský Bille asi v 10 večer. Za kasou při tomhle divadýlku zákazníků seděla postarší paní a jenom čekala, až si to všechno ošefujou, protože nemohla dělat nic jinýho. Bylo mi ji hrozně líto, já vim, že je to práce jako každá jiná a že je za ní třeba i ráda, ale prostě.. Já nevim. Aspoň se k těmhle lidem za kasou snažim vždycky chovat mile, usmívat se a pozdravit. 

V pátek jsem brzo ráno jela z Prahy domu a podařil se mi můj klasickej vtípek s tim, že volám mamce, že nevim kdy přijedu a že ji teda asi nepomůžu s tou chaloupkou a že at mě ani na oběd nečeká. Jen co jsem dotelefonovala, tak jsem doma zazvonila a velmi mile mamku překvapila, protože už stihla být naštvaná za to, jak se flákám (teoreticky).

Kafka u Quadria.

Jo a mam nový šaty. Jsou hrozně pohodlný, vzdušný, pěkný a prostě ideální trojkombinace do těhle veder. A tak mě ani moc nepřekvpailo, když jsem v metru potkala slečnu úplně v těch stejnejch.
Bohužel jsem si ji všimla, až když jsem nastoupila do vagonu a stoupla si přímo vedle ní. Nejdřív mi nedošlo, proč se na mě tak směje a až pak jsem si všimla těch šatů. Tak řikám: Docela trapas co?
No, nebylo to tak hrozný. Každá jsme v nich vypadaly úplně jinak- hlavně proto, že ona byla malá a tlustá (:D achjo jsem zlá). A aby toho nebylo málo ještě jsme  vystupovaly ve stejný stanici, pak už se naše osudy naštěstí zase oddělily.