Malý podzimní (no)hate
Miluju podzim, ani nevim proč. Asi proto, že ho tolik lidí nenávidí (stejně jako zimu) a tak mi ho je trochu líto a snažim se na něm najít to hezký, aby nebyl smutnej.
Což mi je vlastně tak trochu podobný, protože se vždycky snažim mít jinej názor než ostatní, ne abych tim byla nějak jedinečná, ale spíš aby si druhý uvědomili, že tu je i jinej úhel pohledu.
Proto je tak hrozně málo věcí/lidí co mi doopravdy vadí, protože ve všem je prostě i ta dobrá stránka a já nedokážu něco odsuzovat jenom pro jednu věc. Píšu to hrozně obecně, protože se mi to zrovna nechce moc konkretizovat.
Celej tenhle proces "no hate" je ale hrozně složitej, pořád si musíte připomínat, že to prostě NENÍ tak černobílý, že v tom je i kousek dobra. A pak se vám jednou stane, že jednu osobu úplně z čista jasna nenávídíte! To je pocit! Ani to nemusíte skrývat, nemusíte se tvářit jakože ji moc nemusíte, prostě můžete říct že ji nesnášíte, nezkoumáte, že je vlastně docela fajn, akorát se zachovala divně v tomhle a v tomhle vám nesedla. Ne nemusíte. Byl to fakt skvělej pocit,. Ale po nějaký době vás tenhle skvělej pocit přejde a už vůbec nemáte radost z toho, že někoho nenávidíte, vlastně už pak i zapomene proč ho nenávidíte.. prostě jen tak, ze zvyku. A to se zas začnete dostávat do stádia, že vlastně nebyla tak špatná a že si ten hejt vlastně nezaslouží.
A jsme tam kde jsme začali.
Ale když už jsme u těch věcí co mi teda fakt stihli začít vadit:
1) pálivý jídlo, ještě k tomu, když je to to jediný co je na bytě k jídlu a já přijdu ze školy a mám šílenej hlad a celý to snim. Vyházela bych z naší kuchyně všechny chilli papričky a pepře, ale to nemůžu, takže musím svoji nenávist skrývat jak to jde.
2) že zrovna když vyjdu z baráku, tak mi jede tramvaj a je jasný, že prostě přesně tuhle nestihnu (ikdyž bydlíme nadohled zastávky, ale dojít tam trvá tak 1 až 2 minuty). Proč jsem prostě nemohla o 30 vteřin kratší dobu hledat klíče a nebo se ještě 3x vracet pro jelenní lůj, kapesníky a propisku?
3) když jsem celej den od rána do večera ve škole a přijdu domů a zjistim, že ostatní to dneska zatáhli a celej den se flákaj. Nevadí mi ten fakt, že se o ni flákaj (ikdyž teda neumytý nádobí a nevynesenej koš mi vadí vždy), ale to, že já se neflákala a že jsem taková poctivka.
4) když někdo spí v mojí posteli. Ok nečekala bych že mi to bude vadit až takhle extrémně, ale po pár zkušnostech co mám, si to sem asi fakt můžu připsat. Vlastně nevadí mi úplně všichni, ale spíš jen konkrétní osoby a konrkétní situace. Tak třeba, když se lidi na party hrozně opijou (až tak že zvrací) a pak se jdou uklidit na jediný klidný místečko k nám do patrový postele. Ok, jsme na party, přežiju že se holt vyspim na gauči, ale prostě v kombinaci toho, že vidí zítřejší ráno a převlíkání peřin a praní a všeho mě to naštve. Tohle je ten situační případ, takže Dane, klidně u nás spi, jen nesmíš být v tomhle stavu. A pak je tu osobní případ, který se týká zejména holek, respektive holek, co si zapomínaj náušnice na polštáři a vy ani nevíte, že tam někdo takovej měl spát..
Taak konec podzimního hejtu, víc mě toho nenapaadá.
Což mi je vlastně tak trochu podobný, protože se vždycky snažim mít jinej názor než ostatní, ne abych tim byla nějak jedinečná, ale spíš aby si druhý uvědomili, že tu je i jinej úhel pohledu.
Proto je tak hrozně málo věcí/lidí co mi doopravdy vadí, protože ve všem je prostě i ta dobrá stránka a já nedokážu něco odsuzovat jenom pro jednu věc. Píšu to hrozně obecně, protože se mi to zrovna nechce moc konkretizovat.
Celej tenhle proces "no hate" je ale hrozně složitej, pořád si musíte připomínat, že to prostě NENÍ tak černobílý, že v tom je i kousek dobra. A pak se vám jednou stane, že jednu osobu úplně z čista jasna nenávídíte! To je pocit! Ani to nemusíte skrývat, nemusíte se tvářit jakože ji moc nemusíte, prostě můžete říct že ji nesnášíte, nezkoumáte, že je vlastně docela fajn, akorát se zachovala divně v tomhle a v tomhle vám nesedla. Ne nemusíte. Byl to fakt skvělej pocit,. Ale po nějaký době vás tenhle skvělej pocit přejde a už vůbec nemáte radost z toho, že někoho nenávidíte, vlastně už pak i zapomene proč ho nenávidíte.. prostě jen tak, ze zvyku. A to se zas začnete dostávat do stádia, že vlastně nebyla tak špatná a že si ten hejt vlastně nezaslouží.
A jsme tam kde jsme začali.
Ale když už jsme u těch věcí co mi teda fakt stihli začít vadit:
1) pálivý jídlo, ještě k tomu, když je to to jediný co je na bytě k jídlu a já přijdu ze školy a mám šílenej hlad a celý to snim. Vyházela bych z naší kuchyně všechny chilli papričky a pepře, ale to nemůžu, takže musím svoji nenávist skrývat jak to jde.
2) že zrovna když vyjdu z baráku, tak mi jede tramvaj a je jasný, že prostě přesně tuhle nestihnu (ikdyž bydlíme nadohled zastávky, ale dojít tam trvá tak 1 až 2 minuty). Proč jsem prostě nemohla o 30 vteřin kratší dobu hledat klíče a nebo se ještě 3x vracet pro jelenní lůj, kapesníky a propisku?
3) když jsem celej den od rána do večera ve škole a přijdu domů a zjistim, že ostatní to dneska zatáhli a celej den se flákaj. Nevadí mi ten fakt, že se o ni flákaj (ikdyž teda neumytý nádobí a nevynesenej koš mi vadí vždy), ale to, že já se neflákala a že jsem taková poctivka.
4) když někdo spí v mojí posteli. Ok nečekala bych že mi to bude vadit až takhle extrémně, ale po pár zkušnostech co mám, si to sem asi fakt můžu připsat. Vlastně nevadí mi úplně všichni, ale spíš jen konkrétní osoby a konrkétní situace. Tak třeba, když se lidi na party hrozně opijou (až tak že zvrací) a pak se jdou uklidit na jediný klidný místečko k nám do patrový postele. Ok, jsme na party, přežiju že se holt vyspim na gauči, ale prostě v kombinaci toho, že vidí zítřejší ráno a převlíkání peřin a praní a všeho mě to naštve. Tohle je ten situační případ, takže Dane, klidně u nás spi, jen nesmíš být v tomhle stavu. A pak je tu osobní případ, který se týká zejména holek, respektive holek, co si zapomínaj náušnice na polštáři a vy ani nevíte, že tam někdo takovej měl spát..
Taak konec podzimního hejtu, víc mě toho nenapaadá.
Komentáře
Okomentovat
Děkuju za každý komentář :)