Král je mrtev, ať žije král.
Je to asi dost cynický, ale nic jinýho než být cynická už mi v mém miserable životě nezbývá. Mám na mysli můj život jako chovatelky koček.
Je těžký se k tomu zvířeti neupnout, když víte, že ji něco tak snadno může přejet.
Pokaždý když jsem teď doma sama a slyšim nějaký zašustění, tak už čekám, že za chvilku uslyšim i drápky na parketách a skok ke mě do postele, no neuslyšim.
Jediný lék na ztrátu něčeho, co jde jakžtakž nahradit, je pořízení si něčeho novýho.
Neřikám, že Julie jde nahradit, ale to, jakou radost jsem z ní vždycky měla, když jsem ji viděla, to asi nahradit jde.
Se zvířatama je to jednoduchý, radost jakou máte z konkrétního člověka vám už ale asi nic nenahradí.
Anyway, dneska ráno jsem se probudila a první věc, co tak o prázdninových ránech dělám je, že pročtu facebook. A hned první status o útoku v Nice. Ale byla to dost podivný status, moc jsem nechápala, jak to vlastně pisatelka myslela. Hned v úvodu nadávala na lidi, co jen hejtujou /koho?/ a následně skoro nadávala lidem, co cítí soustrast s Francouzi, protože je předtim necítili s Turky, Íráčany a dalšími národy, ve kterých zemřelo neméně lidí vlivem teroristického útoku.
Hodnota lidského života by měla být absolutní a konstantní. Neměli bychom si cenit některého více. Ale to je asi jen představa filozofů, protože člověk není jen osoba rozumná, ale taky dost emočně založená. Není to úplně přesné vyjádření "bližší košile než kabát", protože k Francouzům máme skoro stejně daleko jako k Turkům. Spíš to v nás posiluje naši sounáležitost ke společenství Evropanů. Zabili nám Evropana, zabili nám bratra! Takže je pochopitelné, že nás to mrzí a děsí víc.
Druhá věc, která se týkala atentátu v Nice byla debata s bráchou (který mě rovnou upozornil, že to je "nys" shame on me) byla o terorismu obecně. Jak se tahle věc dá sakra řešit? Uzavřením hranic? Ještě větší sledování všeho a všech? Zakázáním islámu?
K čemu nám bude uzavření hranic, když atentátníci jsou rodilí Francouzi? K čemu nám bude sledování a kontrola všeho nebezpečného, když nebezpečný je i náklaďák? A zakázat islám nejde už jen z úcty k základním lidským právům, tím spíš z úcty ke všem normálním muslimům.
Tak jak z toho ven? Porazit IS? Ale co je to ten IS? Není to jen seskupení nespokojených islamistů, kterým je úplně jedno, jestli se jim říká stát a jestli opravdu reálně nějaké státní území kontrolují?
Porazit IS je jako porazit internet. Prostě to nejde. Vždycky nějaký data přežiju, když na na jednou serveru, tak na nějakym skrytym.
Nevím co bude dál, děsí mě to. To, že je tak snadný prostě si jen tak zabít 80 lidí a děsí mě i to, že existujou osoby, které si už ani nezaslouží nazývat se lidmi, které jsou schopny něco takového udělat. A to, že mě vážně nenapadá jediný účinný řešení.
Je těžký se k tomu zvířeti neupnout, když víte, že ji něco tak snadno může přejet.
Pokaždý když jsem teď doma sama a slyšim nějaký zašustění, tak už čekám, že za chvilku uslyšim i drápky na parketách a skok ke mě do postele, no neuslyšim.
Jediný lék na ztrátu něčeho, co jde jakžtakž nahradit, je pořízení si něčeho novýho.
Neřikám, že Julie jde nahradit, ale to, jakou radost jsem z ní vždycky měla, když jsem ji viděla, to asi nahradit jde.
Se zvířatama je to jednoduchý, radost jakou máte z konkrétního člověka vám už ale asi nic nenahradí.
Anyway, dneska ráno jsem se probudila a první věc, co tak o prázdninových ránech dělám je, že pročtu facebook. A hned první status o útoku v Nice. Ale byla to dost podivný status, moc jsem nechápala, jak to vlastně pisatelka myslela. Hned v úvodu nadávala na lidi, co jen hejtujou /koho?/ a následně skoro nadávala lidem, co cítí soustrast s Francouzi, protože je předtim necítili s Turky, Íráčany a dalšími národy, ve kterých zemřelo neméně lidí vlivem teroristického útoku.
Hodnota lidského života by měla být absolutní a konstantní. Neměli bychom si cenit některého více. Ale to je asi jen představa filozofů, protože člověk není jen osoba rozumná, ale taky dost emočně založená. Není to úplně přesné vyjádření "bližší košile než kabát", protože k Francouzům máme skoro stejně daleko jako k Turkům. Spíš to v nás posiluje naši sounáležitost ke společenství Evropanů. Zabili nám Evropana, zabili nám bratra! Takže je pochopitelné, že nás to mrzí a děsí víc.
Druhá věc, která se týkala atentátu v Nice byla debata s bráchou (který mě rovnou upozornil, že to je "nys" shame on me) byla o terorismu obecně. Jak se tahle věc dá sakra řešit? Uzavřením hranic? Ještě větší sledování všeho a všech? Zakázáním islámu?
K čemu nám bude uzavření hranic, když atentátníci jsou rodilí Francouzi? K čemu nám bude sledování a kontrola všeho nebezpečného, když nebezpečný je i náklaďák? A zakázat islám nejde už jen z úcty k základním lidským právům, tím spíš z úcty ke všem normálním muslimům.
Tak jak z toho ven? Porazit IS? Ale co je to ten IS? Není to jen seskupení nespokojených islamistů, kterým je úplně jedno, jestli se jim říká stát a jestli opravdu reálně nějaké státní území kontrolují?
Porazit IS je jako porazit internet. Prostě to nejde. Vždycky nějaký data přežiju, když na na jednou serveru, tak na nějakym skrytym.
Nevím co bude dál, děsí mě to. To, že je tak snadný prostě si jen tak zabít 80 lidí a děsí mě i to, že existujou osoby, které si už ani nezaslouží nazývat se lidmi, které jsou schopny něco takového udělat. A to, že mě vážně nenapadá jediný účinný řešení.
Komentáře
Okomentovat
Děkuju za každý komentář :)