Jak dostat holku do postele?

V sobotu proběhla velká akce "stůl". Tahle akce spočívala v tom, že mamka nejdřív usoudila, že náš stůl v kuchyni je hroznej, pak zkontrolovala všechny inzeráty typu Daruji za odvoz na netu, pak se ptala všech svých kamarádek, pak dokonce poslala spam mail všem svým kolegům, pak mi přeposlala fotku, kterou ji jedna kolegyně poslala v odpovědi, pak se mě ptala, jestli bude v sobotu někdo doma kvůli případnýmu nastěhování stolu (nebude), pak přemluvila Vaška, ať s ní pro ten stůl zajede, pak ho přivezli do Prahy, pak ho Vašek vynesl nahoru, pak ho mamka naaranžovala a uznala, že je dobrej a pak jsme jeli domu.

Mojí mamce se rozhodně nedaj upřít skvělý organizační a leadership schopnosti. A aby to celý neznělo tak nevděčně a ironicky, tak musim říct, že z toho stolu už začínám mít radost i já (i Týnka). Kluci si možná ani ještě nevšimli, že tu je stůl jinej. Takže, děkuju mami, naše kuchyň zas o něco víc vypadá jako kuchyň a o něco míň jako odkladiště nepoužívanýho nábytku a repro beden!

1.republika, jako u prabačičky v kuchyni, ale o to nám jde!

V sobotu odpo jsem se asi tak po 100 letech šla podívat na Vendu jak hraje. A světe div se, celkem mě to bavilo! Mohla bych být skvělý komentátor, kdybych znala takový ty věci jako ofsajdy a princip kdy se koupou rohy. V neděli jsem si užívala vesnickou pohodu a nic nedělala, nic nedělám poslední dobou celkem často a je to bájo. K obědu jsme grilovali a spořádali celý kilo čokoládový zmrzliny. Taky bájo. Odpoledne mě šli moji agenti (viz fotka:D) vyprovodit na vlak a hurá zpátky do city.

Večer v Praze jsem vyrazila na oslavičky Dany magistra. Do třetice všeho dobrého, že?! Achjo, je to fakt děs a hrůza a bída ty státnice u nás. Fakt se na ně strašně moc těšim. Ale tak, oslava se vydařila, všichni byli spokojeni. Já spokojená velmi, protože točili třešňovou 14, která chutnala jak limonáda (neke). A k tomu burger a dvě ořechovky. Prostě krása.

Dana a květina.

já a můj první karlínskej tunel.

V pondělí a úterý jsem byla v práci a bylo to nějak víc náročný než obvykle. Úplně mi třeštila hlava a přišla jsem si jak šílená z toho neustálýho vyzvánění. V úterý odpoledne, což jsem brala jako odměnu za přežití v práci, jsme se s mamkou Péťou nadruhou a Vaškem sešli na Náplavce. (můj hejt na náplavku je stále aktuální, tohle ale byla výjimečná situace a navíc tam tentokrát ani nebylo tolik lidí a na pivo mě zvala mamka). Pak jsme ještě bohužel zašli na jídlo Ke Kalendům, kde jsem si myslela jak si smlsnu na křidýlkách na medu, ale něco tak hnusnýho jsem už dlouho nejedla, škoda že ten den jsem předtim nejedla vůbec nic, takže jsem prostě nemohla pohrdnout ničim a snědla jsem je.

Odcházela jsem tak tak, abych stihla Domův koncert v Rockcafe. A ještě předtim jsem se stavovala za Jančou a Kubou na Střeleckym ostrově, kde hrál na lodi nějaký jejich (Kuby) kámoš. Asi to nebyl až takový kámoš, nebo nehrál až tak dobře (variantu b) můžu potvrdit), a tak se se mnou vydali do RockCafé, protože Doma ještě nikdy na koncertě neviděli. No snad se jim to líbilo! Mně se to klasicky líbilo moc, ale já nejsem asi moc objektivní, což si moc dobře uvědomuju.

Poznámka: S Kubou jsme se vsadili, jestli kandidát na prezidenta musí být bezúhonný (hádejte proč #Kajineknahrad). Kuba tvrdil, že určitě jo, já, že určitě ne. Tak kdo má pravdu? Pravdu má přeci Ústava. Kubo dlužíš mi panáka!

Druhá kapela se mi třeba nelíbila vůbec, respektive líbila trochu, ale výkřiky kytaristy typu "joo a kdo je tady s náma/ zapaříme/ a teď to rozjedeme/ a všichni ruce nahoru/" mě dosti odrazovaly. Tím spíš, že jsme si s Týnkou šly stoupnout pod podium aby tam vůbec někdo byl. Achjo. Takhle teda ne. Poslední peníze jsem utratila za dva cidery (jako pardon, cider za 50 na lodi beru, ale cider za 60 v rockcafe? Co jsem? Milionář?), a tak jsem šla brzo domu, což mi pak vlastně ani nevadilo.

Středa byl velký den. Měla jsem v plánu jet do školy podpořit kamarády, kteří se chystali na veřejnou státnici. Ale dopoledne sem radši vyspávala, než abych podporovala, což se ukázalo jako fatální. Ti dva, co šli odpoledne s mojí podporou to zvládli. Byla jsem se i podívat přímo na tý zkoušce. Nezdála se mi tak hrozná. Prostě pocit, že když se to člověk naučí, tak to udělat jde. Jo aha, když se to člověk naučí. V tom je ten problém.

Odpoledne/večer jsme vyrazili s Domem na jeho překvápkovou akci. Ale víte jaký já umim překvápka, neumim, respektive umim, ale nevydržim z nich dělat překvápko. Takže jsem ho cestou tam nechala hádat a on to samozřejmě (po pár nápovědách) uhodl. Ale měl z toho hroznou radost, jupí!

Pak jsme se stavili ještě v Richards Kitchen za Térou na limču, jen tak pozdravit, a škoda že neměli nic vege, jinak bychom i pojedli. Na jídlo jsme se ale museli odebrat jinam, z čehož vzniknul hroznej problém, protože jsme klasicky nevěděli na co máme chuť a kolik se nám vlastně (ne)chce utrácet. Když už jsem zbídačeně navrhovali, že si něco můžem uvařit doma (=Dom uvaří), nakonec jsme skončili tam, kde vždycky. Na číňani. Já se strašně přejedla, strašně, strašně, ale spokojeně.

Divim se jak, ale zvládli jsme ještě nakoupit. Já potřebovala suroviny na piknik, na který jsme byli domluvený s Kájou a Ivanem ve čtvrtek odpo.

Ráno jsme vstávali brzo kvůli kontrole v Motole. Nejdřív jsem se zachovala jako trubka, když jsem si našla špatnou zastávku busu a byli jsme tam cca o 20 minut dřív (a 20 minut v půl 8 ráno je sakra znát!) a podruhý, když jsem si sedla do čekárny jak pecka a čekala, že se něco bude dít, vždycky se přece něco děje. Nedělo. A tak jsem čekala a čekala. Úplně zbytečně.

Na čekání jsem se moc těšila i na ultrazvuk, protože tam je běžný čekat i 2 hodiny. Světe div se, byla jsem tam tak 10 minut (ani jsem si nestihla pořádně promazat všechny starý fotky v mobilu) a už jsem šla na řadu. Pak jen na spirometrii,kde mi řekli, že neumim dýchat, ale že se s tim dá žít a pak domuu.

A odpoledne na piknik. Miluju pikniky. A tenhle piknik byl ještě ke všemu hrozná sranda <3

Tak a už jsme konečně u pátku. Tak je ve zkratce. V pátek jsem se chtěla učit, ale moc to nevyšlo, protože jsem si lakovala nehty a pak napsala Sárka, jestli nechci do Grébovky. Jo to teda chci! A tak jsem šla, na víno, na sluníčko. Krásně jsme probrali všechno od Kájínka přes (naked) Nietzscheho (google it) až k tomu, jaký maj lidi (ne)fotogenický nosy.

(pro Barču a Páju, je to krásný, ale vždycky když piju bílý víno, v duchu si u toho zpívám "Vínééčko bíléé", a myslim na vás <3 :D)

Ahoj Praho!

Se Sárou se tváříme, jakože to je momentka. Jakože.

(tohle je focený na mobil a já hrozně moc chci takhle fotící mobil!)

Sáry wanabe profilovka z profilu.

Kolem 8 mě Míša se Sárou znavigovali na tramvaj směr Pankrác a já se z vinného opojení dostala rovnou do pivního opojení. Povinnost je povinnost. A sud se dopít musí. Přiznám se, ale tuhle povinnost jsme už ke konci týden vážně nezvládla. Zvládla jsem 3 piva a usnout na gauči. Probudil mě až východ slunce (Petr nemá závěsy, prej je to teď moderní a taky na ně prostě nemá peníze). A tak jsem se hezky zvedla a vyrazila směr domov se všemi těmi lidmi, co vypadali v půl 6 ráno tak krásně čerstvě a nepoužitě.

Ale taky jsem celkem překvapivě zvládla vstát a vyrazit na sobotní výlet do Zvikova. Jeden kamarád měl rozlučku se životem v podobě bungee jumpingu. Nakonec se s tim životem nerozloučil, protože nade všechna očekávání ten skok přežil!