Jak jsem skoro umřela*
Je jasný, že když je člověk zdravej, tak si vůbec neuvědomuje to, že je zdravej a vůbec ho to netěší. Nejvíc se začne těšit na svoje zdraví ve chvíli, kdy je nejvíc nemocnej (a nebo jen trochu nemocnej). Já se takhle těšim při každym zánětu močáku a přestávám se těšit asi přesně v ten stejnej moment, kdy mi začínaj zabírat antibiotika.
Teď jsem už, klepu klepu, celkem dlouho nemocná nebyla, a tak to zdraví a nezdraví moc nevnímám. Ale dneska v noci se mi stalo něco nepříjemnýho. V noci jsem se vzbudila a šla na záchod, a jak jsem tak rychle vstala, nebo nevim co, zamlžilo se mi před očima - a zůstalo zamlženo. K tomu mi ještě začalo být hrozný vedro a pískat v uších. A nepřešlo to třeba tak jako za 5 minut, drželo se mě to a spíš se to zhoršovalo a zhoršovalo. Když už jsem skoro neviděla a byla úplně zpocená, nějakým záhadnym způsobem jsem se domotala na chodbu a lehla si na zem a dala nohy nahoru (kdo zná naší chodbu ví, že aby si někdo dobrovolně jen v tričku a kalhotkách lehnul na zem, tomu musí být fakt HODNĚ špatně). A přemýšlela co teď dělat, mohla bych zavolat Týnku, nebo sanitku. Ale řikala sem si, že zas tak vyhrocený to snad být nemusí a že třeba zvládnu neomdlít.
Asi to byl přesně ten stav těsně předtim než člověk omdlí, a omdlívat se mi moc nechtělo, moje první omdlení by to sice nebylo, ale první, kdy jste na to sami a není kolem vás parta doktorů. Po nějaký době se to trochu uklidnilo, krev se dostala do srdce a do hlavy (jak jsem se dočetla na googlu) ajá byla schopná se dopotácet zpátky do postele. Podložila jsem si nohy polštářem a snažila se s tím přetrvávajícím pískotem v uších usnout.
Ráno už mi bylo dobře. Jen jsem byla překvapená, jak mě moje tělo může překvapit a překvapená z toho, že ne vždycky člověk může spolíhat na to, že je prostě zdravej.
*zveličuju. ale fakt mi to přišlo jak poslední hodinka
Teď jsem už, klepu klepu, celkem dlouho nemocná nebyla, a tak to zdraví a nezdraví moc nevnímám. Ale dneska v noci se mi stalo něco nepříjemnýho. V noci jsem se vzbudila a šla na záchod, a jak jsem tak rychle vstala, nebo nevim co, zamlžilo se mi před očima - a zůstalo zamlženo. K tomu mi ještě začalo být hrozný vedro a pískat v uších. A nepřešlo to třeba tak jako za 5 minut, drželo se mě to a spíš se to zhoršovalo a zhoršovalo. Když už jsem skoro neviděla a byla úplně zpocená, nějakým záhadnym způsobem jsem se domotala na chodbu a lehla si na zem a dala nohy nahoru (kdo zná naší chodbu ví, že aby si někdo dobrovolně jen v tričku a kalhotkách lehnul na zem, tomu musí být fakt HODNĚ špatně). A přemýšlela co teď dělat, mohla bych zavolat Týnku, nebo sanitku. Ale řikala sem si, že zas tak vyhrocený to snad být nemusí a že třeba zvládnu neomdlít.
Asi to byl přesně ten stav těsně předtim než člověk omdlí, a omdlívat se mi moc nechtělo, moje první omdlení by to sice nebylo, ale první, kdy jste na to sami a není kolem vás parta doktorů. Po nějaký době se to trochu uklidnilo, krev se dostala do srdce a do hlavy (jak jsem se dočetla na googlu) ajá byla schopná se dopotácet zpátky do postele. Podložila jsem si nohy polštářem a snažila se s tím přetrvávajícím pískotem v uších usnout.
Ráno už mi bylo dobře. Jen jsem byla překvapená, jak mě moje tělo může překvapit a překvapená z toho, že ne vždycky člověk může spolíhat na to, že je prostě zdravej.
*zveličuju. ale fakt mi to přišlo jak poslední hodinka
Komentáře
Okomentovat
Děkuju za každý komentář :)