back
I'm back in the city!
Tak jsem zpět. A není to tak zlý, jak jsem si představovala.
Samozřejmě, že mi chybí erasmus, ta volnost, ty prázdniny, ty hory, ty lidi, to město, to všechno. Ale je nutný si uvědomit, že to nebyla realita a nemohlo by to být takhle napořád. V praze to takhle napořád být může anení to vůbec špatný.
Nemám tu sice prázdniny, protože jsem začala chodit do práce (yaay), nemám tu Innsbruck (ale mám tu Smíchov), nemám tu sníh a hory (což mě bolí asi nejvíc a tohle jediný fakt nejde nahradit), ale super lidi mám i tady. A to je nejdůležitější.
Já jsem vlastně tak strašně moc nehorázně vděčná za ty všechny lidi, který považuju za svoje. Vůbec nevim, jak se to stalo, že zrovna já jsem měla takový štěstí na tolik dobrejch kamarádů. Vždyť si to skoro ani nezasloužim. Ale všude kde jsem, tam jsou ti moji. To je tak krásnej pocit. A já si toho nesmírně vážim. A stále nechápu.
Když jsem byla teď po měsíci v Innsbrucku, bylo to, jako by se nic nezměnilo (a přece se změnilo všechno), s Markét jsme si rozuměly jak nikdy, Sara mě strašně potěšila, byla tak šťastná, že mě zase vidí, no a já taky. A pak když jsem přijela zase zpět, měla jsem narozeninovou oslavu - ve stylu mean girls. Můj největší sen - tajná oslava a party na tema mean girls se spojilo v jednu. Chápete to? Jako fakt, asi to nejlepší, co se pro mě dalo vymyslet <3
A přemýslím, teď poprvý za moji blogovou karieru, že už toho možná bylo dost. Že už toho blogování stačilo.
Tak jsem zpět. A není to tak zlý, jak jsem si představovala.
Samozřejmě, že mi chybí erasmus, ta volnost, ty prázdniny, ty hory, ty lidi, to město, to všechno. Ale je nutný si uvědomit, že to nebyla realita a nemohlo by to být takhle napořád. V praze to takhle napořád být může anení to vůbec špatný.
Nemám tu sice prázdniny, protože jsem začala chodit do práce (yaay), nemám tu Innsbruck (ale mám tu Smíchov), nemám tu sníh a hory (což mě bolí asi nejvíc a tohle jediný fakt nejde nahradit), ale super lidi mám i tady. A to je nejdůležitější.
Já jsem vlastně tak strašně moc nehorázně vděčná za ty všechny lidi, který považuju za svoje. Vůbec nevim, jak se to stalo, že zrovna já jsem měla takový štěstí na tolik dobrejch kamarádů. Vždyť si to skoro ani nezasloužim. Ale všude kde jsem, tam jsou ti moji. To je tak krásnej pocit. A já si toho nesmírně vážim. A stále nechápu.
Když jsem byla teď po měsíci v Innsbrucku, bylo to, jako by se nic nezměnilo (a přece se změnilo všechno), s Markét jsme si rozuměly jak nikdy, Sara mě strašně potěšila, byla tak šťastná, že mě zase vidí, no a já taky. A pak když jsem přijela zase zpět, měla jsem narozeninovou oslavu - ve stylu mean girls. Můj největší sen - tajná oslava a party na tema mean girls se spojilo v jednu. Chápete to? Jako fakt, asi to nejlepší, co se pro mě dalo vymyslet <3
A přemýslím, teď poprvý za moji blogovou karieru, že už toho možná bylo dost. Že už toho blogování stačilo.
Komentáře
Okomentovat
Děkuju za každý komentář :)