Časy se mění, ale ne zas tak moc

Wau. Jakej je to pocit psát si zase na blog? (a zveřejňovat to?)

Je to divný. Vlastně nevim, co si můžu dovolit napsat. Je to jiný.

Psát si blog -veřejně- je vlastně dost zvláštní věc. Proč by to sakra někdo dělal? Proč by se někdo svěřoval s věcma, který převážně ani nikoho dalšího nezajímaj?

Já se tu nikdy moc nesvěřovala, takže to zas tak divný neni. Mám prostě ráda, když mám pomůcku k tomu, abych si pamatovala svůj život.
Je to omšelý klišé, ale čas utíká hrozně rychle a já mám problém si vybavit jestli něco bylo loni, předloni nebo třeba před pěti lety. A pak mam můj blog a najdu si archiv srpen 2016 a přesně vim, co jsem dělala, s kym jsem dělala a jak jsem se asi tak měla. To v tom článku napsaný neni, ale to už se mi pak vybaví.


Poslední článek jsme zveřejnila před rokem a něco. A nemohla bych najít vhodnější frázi, než tu, že za jeden rok se toho sakra dokáže změnit. Je to rok, o který jsem se asi nejvíc posunula.

Což by třeba někdo čekal, že se mi stane po mym roce v zahraničí, nebo třeba už v letech hned po střední.

Ale ne. Během tohohle roku jsem si totiž tak nějak začala konečně uvědomovat nějaký dost zásadní věci. Znáte to rčení, že člověk si uvědomí, že něco měl, až když to ztratí? I když jsem si tohohle byla vědoma, tak popravdě jsem fakt nevěděla, co jsem v tý době měla. A jo, mluvim hlavně o mym vztahu s Domem. (aha, tak já to asi nakonec zveřejňovat nebudu).

Spoiler. Jsme zase spolu.

Během toho roku jsem vlastně stihla poznat asi docela dost jinejch lidí. Ale u všech mi chybělo něco úplně hrozně základního. Něco, co se asi prostě nedá nahradit. Vzájemný souznění, pochopení, napojení. Dřív to pro mě bylo něco tak přirozenýho, že jsem si vůbec neuvědomovala, že je to zároveň i něco tak vzácnýho. A že to prostě není eseciálníh součástí každýho vztahu.

Nevim, jestli si budu psát dál. Asi bych neměla pořád o čem psát, ale popravdě teď se mi dějou celkem vtipný věci a tak by stálo za to, si některý ty historky zapsat. Třeba historka o sýrovym mlsounovi je moje asi nejoblíbenější za celej rok, ale tu sem teda rozhodně psát nebudu.

Každopádně si sem chci zaznamenat jednu zvláštní věc. A doufám, že když to napíšu takhle černý na bílý, že to zase nezmizí, jako nějaký tajný kouzlo. Prostě - v sobotu večer jsem usínala, a po dlouhý době jsem se najednou začala cítit úplně šíleně, nevysvětlitelně, skoro až hmatatelně ŠŤASTNĚ!
Tenhle pocit už jsem měla i dřív, bylo to někdy na gymplu a já si pamatuju, jak jsem šla naší ulicí a najednou mi to došlo, jak se cítím šťastně (pamatuju si to, protože jsem si o tom napsala poznámku ještě do starýho mobilu).
Od tý doby - 4 dny - na sobě pociťuju poměrně velký změny.
Vlastně hlavně jedna změna- bavim se s lidma! Bavim se s nima zase ráda a mám si s nima co říct a vim na co se ptát a baví mě udržovat konverzace! Někdo by skoro řekl, že jsem společenská. (a někdo asi vůbec nechápe, proč to píšu jako nějaký plus nebo výhru, když pro většinu lidí je tohle úplnej standard).

Ale prostě, cítím se dobře a TĚŠIM SE NA SVŮJ ŽIVOT. Zase :)