10 tisíc kroků po centru Liberce

Ve čtvrtek večer přijela Terka. Šly jsme ji s Týnkou vyzvednout na autobus, a já už zdálky (měla jsem brýle!) viděla, že Terka sedí u okýnka a tak jsem ji začala mávat a Terka po chvilce zamávala zpátky. Pak ale lidi začali vystupovat z autobusu, a k našemu místu přišla holka, která vlastně ani tak moc Terce podobná nebyla a řiká, mi že to sem mávala na ní, a že sem se teda asi spletla, a že mi zamávala zpátky, protože si myslela že jsem taky někdo jinej. Pak naštěstí dorazila naše real Terka a šly jsme na nákup. Vlastně jsme ale nic moc nekoupily, protože to podstatný přivezla Terka z Prahy.

A tim podstatnym myslim chleba z Alf&Betu a avokáda. Protože pak naše snídaně mohla vypadat takhle a já se fakt cítila jak v nějakym 5* hotelu. K tomu jsme si dali vietnamský kafínka a virgin mimozu (=pomerančovej džus ve skleničkách na šampaňský) a bylo to dokonalý.

Naplánovala jsem holkám originální tour de Liberec, tak originální, že sama jsem na některých místech byla poprvý. Tohle byla malá zacházka do Liebigových domků. Tahle čtvrť mi vždycky přišla hrozně kouzelná, protože je to taková oáza architektury 19.století uprostřed sídliště. My jsme o ten wow efekt trošku přišly, protože jsme přišly z jiný strany než ze sídliště, ale i tak se to snad holkám líbilo. 

Pak jsme se  postupně skrytejma uličkama dostali (a vyškrábali) až na liberecký Sacre Coeur (výhled od kostela sv. Vincence a Pauly) a odtamtud pokračovali zpátky dolů do centra kolem krematoria (o němž jediná zpráva na internetu je, že to krematorium vyhořelo, bad luck)

"Sacre Coeur"

klasická roubenka v libereckym downtownu

Na počásko jsme měly fakt kliku. I když byla hrozná zima (hlavně na jídlo venku) a ikdyž nás vlastně zastihla i sněhová vánice, nakonec se udělalo nááádherně sluníčko a modro.

a Terka měla štěstí i na dobrý jídlo v DOKu. Kéž by jsme si na tom mohly pochutnat venitř a ne jak největší homeless za rohem na nádražní rampě.

Od nádraží jsme se vydaly zpátky do centra a přes Papírové náměstí vystoupaly zase nahoru na úroveň radnice. Kostel Nalezení sv. kříže vypadal pod sněhem mnohem krásněji a důstoněji než normálně. 

Další pamětihodnost, kterou jsme rozhodně nemohly minout byly Valdštejsnké domky. A jestli jste si mysleli, že nejstarší piece of architekture, na který jsme narazily byla oná roubenka, tak teď už víte, jak moc jste se pletli! Valdštejnské domky, konec 17.století.

Skoro bych na tenhle památník zapomněla, ale shoda náhod (nákup v Albertu a setkání s Péťou Kraupnerem) nás přivedla až sem. K památníku bojovníků a obětem za svobodu vlasti. Jeden z nejpůsobivějších památníků, který jsem kdy navštívila. 

Ze Štefánikova náměstí to byl už jen kousek ke zlaté křižovatce. To by byl hřích minout jeden z těchto 4 architektonických skvostů na křížení Vítězné a Masarykovy.

A co bylo dál si povíme příště. 

Ale bylo toho vlastně ještě docela dost!

Tak zatím!