Roadtrip no. VI

 Procházim si staré složky v notebooku a narazim na výběr fotek z roadtripu léta páně 2021. Jinými slovy na fotky 2 roky staré, ale pořád z našeho nejaktuálnějšího roadtripu, které dosud nespatřily světlo internetového světa. Což je dost škoda, protože si svůj time to shine víc než zaslouží.

Fotočlánek z roadtripu přichází jen s téměř dvou letým zpožděním právě 3...2...1... teď!

Hvězdné trio. 

50 % řidič, 50 % prudič

100 % kameraman

50 % řidič, 50 % plánovač

myslím, že role máme rozdělený hezky (jako každej rok) 

Toho roku 2021 (což je tak dáááávno) jsme vyrazili poměrně netradičně až v září a jako destinaci jsme zvolili Chorvatsko protože jsme chtěli k moři, který má víc než 17 stupňů a do Itošky se nám nechtělo. 

Září mělo svoje plusy i mínusy. Plusem jednoznačně bylo málo lidí, volný kempy, volný města, menší provoz, menší vedro. Hlavním mínusem byla hlavně brzká tma! To nám nějak nedošlo. Často se nám tak stalo, že jsme do kempu dojížděly až za tmy a za tmy rozbalovaly stan, vařily a otvíraly víno (ale vždycky jsme to nějak zvládly, takže to zas taková komplikace nebyla).

První zastávka na cestě Praha - Chorvatsko byla hned za hranicema Slovinska u městečka Dovjce, kemp Kamme. Tady ve Slovinsku nás poměrně překvapila zima, což byl další malý mínus tripu v září. Ale spíš to bylo tím, že jsme kempovali defaktro v podhůří Julských Alp a Triglavskýho národního parku (což nám došlo až ráno, když jsme se podívali nad sebe).

Cesta dál ale naštěstí směřovala dál na jih, dál do teplejších krajin. A tak že jo, naše první chorvatská zastávka byla v městě Labin. Poměrně skrytý historický skvost s nádherným centrem, kde si fakt přijdete jako kdyby se tam zastavil čas (zhruba tak v 16. století). Z celého města si kromě středověkýho pocitu vybavuju ještě naprosto skvělej výhled na moře a neapolskou pizzu, kterou jsme si k tomuhle výhledu jako správný turistky daly. 

Na večer jsme přejely do našeho prvního kempovacího místa, a to do Rabacu, kemp Oliva. Kemp to byl ultra profesionální, krásný velký sprchy, záchody, pitná voda, přístup na pláž, promenáda, zmrzlina, prostě všechno.

V kempu jsme byly jen my a pak asi 10 párů německejch důchodců (který měli všichni samozřejmě mnohem lepší kempovací vybavení než my).

Úvodní fotka a tahle fotka je z hiku Sentonina.

Další den nás čekal přejezd do Rijeky, kterou si popravdě vlastně moc nepamatuju. Vybaví se mi možná tak extrémně obtížný parkování v centru na šíleně nepřehlednym parkovišti, kde nás asi 10x nějakej chorvat vytroubil, že tam stojíme jak blbý. A pak ještě jeden vtipně pojmenovanej obchod/kavárna, kam jsme ale nešly a jehož jméno si už stejně nepamatuju (prosím doplňte Dituš, Týnko).

Pak se mi ještě vybavuje, že v Rijece u hradu byl významej kostel, kterej navštívila Matka Tereza a měla tam svoji sochu. Nebo tu sochu měl papež? Teď už nevim. Nepamatuju si ani kam jsme jeli ten den kempovat. 

Z fotek (pozn. z fotek večeře) jsem dovodila, že jsme kempovaly kousek od Senju, respektive měly zařízený naše první ubytko přes booking v "Apartment Marina". Apartment Marina bylo hodně autentický ubytko s paní Marínou v čele, která nás vřele chorvatsky uvítala, uvařila nám chorvatský kafínko, nabídla chorvatský sušenky a šíleně moc si s náma chtěla povídat, chorvatsky. Což nám moc nešlo, ale trošku jo. A pak samozřejmě chtěla ať ji dáme 5 hvězd, což já jsem úplně nechtěla (protože řekněme, že jsem měla svoje výhrady, který jsem si ale měla nechat pro sebe), ale holky se nad ní možná slitovaly a těch 5 ji fakt daly. 

Další den nás čekal na Chorvatsko poměrně netradiční výlet, a to výlet do hor, do Národního parku Severní Velebit. Výhodou bylo, že se autem docela pohodlně dalo dojet až do poměrně velké nadmořské výšky a člověk si pak docela bez námahy mohl užívat ty náhorní plošiny (ne že bychom se nechtěly namáhat, ale spíš jsme to prostě nestíhaly). V parku bylo krásně, a klasicky nikde nikdo! 

Z velehor jsme se přesunuly do podhůří, a to konkrétně k vyhlídce Závratnica, která se takhle jmenuje zřejmě kvůli závratím, které vás mohou postihnout při výhledu z vyhlídky.

Z vyhlídky už to byl jen kousek do našeho dalšího prozatimního cíle, a to do Zadaru. V Zadaru na nás čekalo luxusní ubytko u další paní tentokrát poměrně v centru, s terasou parkováním a se všim všudy. Ubytko už bohužel podle mapy nedohledám. 

V Zadaru jsme se večer vydaly do města. Největší atrakcí byly jednak městské hradby a jednak ofc mořské varhany! A na těch mořských varhanách jsme zas pro změnu podle mě byly největší atrakcí my, který jsme tam jak šílený tančily a u toho se natáčely. Klasika.

Další den ráno měla Týnka pohovor (je vlastně vtipný se na to dívat teď s odstupem času a představovat si, jaký by to bylo, kdyby tenkrát tu práci na kteoru ten pohovor byl (a kvůli kterými s náma nešla dopoledne do města) vzala. Spoiler, Týnka tu práci nakonec nevzala, ale my s Terkou jsme si zatím doporobna prohlídly Zadar a dokonce se i vetřely na nějakou placenou prohlídku zdarma, ale pssst.

tady jsem natajňačku (Cože, to se ještě nosily roušky????)

Tady bych zas asi měla plonkový místo a nevěděla kam jsme jely dál nebýt fotek. Podle fotek to totiž vypadá,  že jsme rovnou ze Zadaru jeli do Šibeniku, kde jsme stihly i jednu ze dvou mořských koupaček.

 

To nejsme my.

Fun fact - nedávno jsem četla, že prý v Šibeniku chtějí zakázat kufry na kolečkách, protože jima prý turisti moc ruší okolní obyvatele jak ty kolečka drhnou o ty kamenný chodníky. 

A abych nezapomněla (nechápu jaktože z toho nemáme fotku?) v Šibeniku jsme se stavovaly na jídlo v jedný z mnoha útulných restošek v centru. Během jídla jsme si dělaly srandu, že co když nebudeme mít čim zaplatit jako Bohémové v tom muzikálu? How we gonna paaaaay? No a pak jsme zjistily, že neberou karty a že naše hotovost je asi tak 10 euro. 

Ze Šibeniku jsme vyjížděly už poměrně pozdě, těsně před zlatou hodinkou, která nás pak zastihla po cestě. Do kempu Krka jsme dorazily těsně se setměním, postavily stan, najedly se, vysprchovaly a v kempový reštyce si objednaly pěknejch pár porcí dobrýho červenýho. 

Ráno jsme vyjížděly směr Plivtička. Cestou jsme se ale ještě stavily u San Francisca mostu z wishe a v kaňonu, kde se natáčel Vinnetou. Prostě tourist spoty, ale rozhodně ne tourist trap, obě místa stála za to!

No  a pak už jen ta velká slavná Plitvička. A popravdě si svoji greatness a slávu zaslouží, je to fakt wow. 

Noc jsme strávily v nějakým nejmenovanym kempu nebo spíš na soukromý zahradě, kde s náma byl ještě jeden karavan a kde to bylo moc fajn. 

Na další den jsme měly naplánované trochu střídmější vodopády, a to vodopády ve vesnici Slunj - Rastoke. Další věc, co podle mě hodně stojí za to, a která má hodně svoje kouzlo.

A pak už nás čekala cesta domů, respektive ještě jedno přespání v Grazu a pak domů. Z Grazu velmi podezřele nemám já žádnou fotku (a ani nemám žádné fotky od Dity), a přitom se toho zase stalo tolik! Pro ilustraci přidám dvojstránku z našeho cestoního deníčku, který to vlastně dost pěkně ilustroval. 

Snad si jen dovolím říct, že jsme měli obří štěstí, když jsme u kempu zjistily, že je jen pro karavany a že nejbližší skvělý ubytko je asi 2 minuty autem, za dobrou cenu, s terasou a s bubble tea obchůdkem v přízemí!

Tak zase někdy, paaaa!