all you can (R)EAD

 Procházim si staré složky v notebooku a narazim na výběr fotek z roadtripu léta páně 2021. Jinými slovy na fotky 2 roky staré, ale pořád z našeho nejaktuálnějšího roadtripu, které dosud nespatřily světlo internetového světa. Což je dost škoda, protože si svůj time to shine víc než zaslouží. Fotočlánek z roadtripu přichází jen s téměř dvou letým zpožděním právě 3...2...1... teď! Hvězdné trio.  50 % řidič, 50 % prudič 100 % kameraman 50 % řidič, 50 % plánovač myslím, že role máme rozdělený hezky (jako každej rok)  Toho roku 2021 (což je tak dáááávno) jsme vyrazili poměrně netradičně až v září a jako destinaci jsme zvolili Chorvatsko protože jsme chtěli k moři, který má víc než 17 stupňů a do Itošky se nám nechtělo.  Září mělo svoje plusy i mínusy. Plusem jednoznačně bylo málo lidí, volný kempy, volný města, menší provoz, menší vedro. Hlavním mínusem byla hlavně brzká tma! To nám nějak nedošlo. Často se nám tak stalo, že jsme do kempu dojížděly až za tmy a za tmy rozba...

Moje energie je poslední dobou jak na houpačce (a tou poslední dobou myslim poslední dva dny, protože nějak nejsem schopná svoje tělo pozorovat v dlouhodobějším horizontu).  V úterý jsem přišla z práce úplně vyšťavená. A rozhodně to není work loadem, který bych nezvládala unýst. Popravdě v práci toho na práci zas tak moc teď nemám. Což je trochu i logický, po dvouměsíčním výpadku učení se na advokátky a před xměsíčním výpadkem mateřský se ta práce úplně nehrne. Ale to si rozhodně nestěžuju. Jen mám pak takovej nepříjemenj pocit flákání.  Anyway, v úterý jsem přišla z práce a jediný co jsem byla schopná bylo lehnout si do postele a na chvilku si odpočinout. Vzbudila jsem se v půl 10 večer. Dom uvařil véču, tak jsem ji snědla a pak šla dělat takový ty věci, který je občas v domácnosti potřeba udělat. Jako třeba vyprat a pověsit prádlo, zalít a přesadit kytky (který na to už dlouho čekaly) a tak. Nakonec ještě úplně večer přišel Pepa s Týnkou a vedli jsme intelektuální debatu nad...

 aneb malá Itálie ve Velkých Žernosekách! aneb  Gabča měla v sobotu rozlučku se svobodou

 Balení je moje extra neoblíbená činnost. Vždycky to nechávám až na poslední chvíli. Nevím proč to tak mám, dřív to tak nebývalo.  Zrovna balim na soustředění se stepem. Moje druhá letošní dovolená! Yay, to je summer life jako blázen.  Dneska jsem po dlouhý době narazila na Teri Hodanovou, respektive její podcast. Pamatuju si ji ještě z doby, kdy jsem tak nějak sledovala začínající youtubery (který už ale ani tehdy nebyly moje věková) a nějak jsem si ji zapamatovala. Dneska už Teri youtube samozřejmě nedělá, docela zajímavě svůj youtube fame a youtube fall (nebo spíš takovej životní fall) popisovala ve svym podcastu Aura.  Jedna z věcí, kterou Teri zmiňovala (v souvislosti nevím s čím - asi cítit se líp? vim já?) bylo psaní si deníku. A mě se úplně zastesklo, že už je to leta, co jsem si ho psala naposled (křivda se smazanym out-of-love asi nikdy nepřebolí.. to mi prostě zmizel kus mýho života, kterej jsem si pamatovala právě díky těm zápiskům).  Zkusim se k den...

Tak už to dostihlo i nás. Začalo to vlastně nevinně, když kluci odjeli na soustředění s kapelou. V sobotu začaly přicházet hrozný zprávy o tom, jak se jim začínaj objevovat covidový příznaky, hrozný bolesti, horečky, kašel, obtíže při dýchání. Klukům se nedalo dovolat, protože na chalupě není signál, i to dost zkomplikovávalo celou situaci. Co teď s nima? Co teď s náma? Nakonec se rozhodlo, že kluci budou spolu v izolaci u nás a já se prozatímně přestěhuju k Týnce. V neděli jsem teda odjela do Prahy, nakoupila zásoby, přichystala jim postele, sbalila si oblečení a notebook  a jógamatku (nejdůležitější věc na trávení karantény!) a přestěhovala se k Týnce.  Klukům samozřejmě covid testy vyšly pozitivní. Nebylo to žádný překvapení. I když jsme se s klukama naposledy viděly ve čtvrtek (a příznaky se jim objevily až v sobotu, takže jsme nespadaly pod rizikový kontakty), zašly jsme si radši s Týnkou obě na testy. Obě negativní. Po mě v práci chtěli i PCR, i můj PCR byl negativní. Uf...

FOTO ČLÁNEK  To už tak bývá, že nejkrásnější počasí je vždycky v den odjezdu. Ale já se snad ani nemohla zlobit, až tak bylo nádherně. Celý týden jsme se na tohle slibovaný sluníčko těšily, podle původní předpovědi takhle totiž mělo být už od pondělka. Joo to by byly jiný běžky. A jiný skialpy. Každopádně alespoň ten poslední den nám to vyšlo.

V pátek večír přijela do Libercec i Ája s Marťou. Měly jsme se setkat rovnou u skilalpový půjčovny. První info  - jsme tam za minutu. Ok, čekám, 5 minut, 10 minut. Druhý info - jo tak my jsme byli za minutu v centru, teď ještě musíme najít tu půjčovnu. Říkám, je to kousek od centra, kousek od lidlu, čekám u popelnic. Tak prej jsou na místě a čekaj taky u popeplnic. Škoda že byly sice na místě, ale asi tak 30 m výškových nad tou půjčovnou. Nakonec jsme se ale sešly a otvíračku ještě stihly.  Neměly teda úplně super systém půjčování, nebo nevim co na tom trvalo tak dlouho, každopádně jsme dost vymrzly a někomu skoro umrzly ruce. Ono je to docela nepříjemný stát půl hodiny jen v lehký bundě a bez rukavic a pak v těch rukou nýst 20kilový prkno (nebo kolik vlastně vážilo). Marťa si totiž půjčovala splitboard, což jak se ukázalo nebylo možná úplně nejlepší volba.  My s Ájou jsem šli do klasickej skialpů. Překvapilo mě jak byly maličký a lehoučký, načež mi pán v půjčovně vysvětl...

Ve čtvrtek večer přijela Terka. Šly jsme ji s Týnkou vyzvednout na autobus, a já už zdálky (měla jsem brýle!) viděla, že Terka sedí u okýnka a tak jsem ji začala mávat a Terka po chvilce zamávala zpátky. Pak ale lidi začali vystupovat z autobusu, a k našemu místu přišla holka, která vlastně ani tak moc Terce podobná nebyla a řiká, mi že to sem mávala na ní, a že sem se teda asi spletla, a že mi zamávala zpátky, protože si myslela že jsem taky někdo jinej. Pak naštěstí dorazila naše real Terka a šly jsme na nákup. Vlastně jsme ale nic moc nekoupily, protože to podstatný přivezla Terka z Prahy. A tim podstatnym myslim chleba z Alf&Betu a avokáda. Protože pak naše snídaně mohla vypadat takhle a já se fakt cítila jak v nějakym 5* hotelu. K tomu jsme si dali vietnamský kafínka a virgin mimozu (=pomerančovej džus ve skleničkách na šampaňský) a bylo to dokonalý.

Odložím si tady fotostory z jednoho týdne, kdy se ještě mohlo jezdit daleko předaleko až za hory, doly a okresy.   Pojdmě chvíli neřešit covid, ale pojdmě řešit něco normálního. Třeba mojí dovolenou. Dovolená je pro nás pracující lid vzácná věc, člověk by měl pečlivě vážit, na co si ji vybrat. Já jsem to zvažovala velmi pečlivě, a dospěla jsme k závěru, že s ohledem na covid okolnosti bych si nemohla přát lepší dovolenou, než týden s jogou/běžkama/bff.  Provizorní jógové studio, které vznikl velmi snadno posunutím gauče. To byla jedna z prvních věcí, se kterou jsme se s Týnkou shodly, že musíme udělat a že rozhodně tohohle výhledu musíme využít. Mně se to zalíbilo natolik, že bych to takhle klidně nechala napořád :) EDIT: tak už je to prej zas přesunutý zpátky

 ..říká se, že ten čas letí, když se člověk dobře baví.  Ale on popravdě letí, i když člověk nic nedělá.  Dávám si do novýho roku ještě jedno drobný předsevzetí a to, že si zase začnu trochu pást svůj blog nebo deník. Jeden deník už jsem si psala během jarní (edit: loňský!!!) karantény, což bylo trochu morbidní, protože jsem si tam zapisovala i počty nakaženejch a mrtvejch denně, když to ale přestalo bejt tak žhavý, tak jsem s tim přestala. Nejen vypisovat počty mrtvejch, ale i psát si deník jako takovej. Což je škoda, protože můj černej moleskin zůstal na zbylých asi 300 stránkách nepopsán. A teď už je zas další rok a já potřebuju další diář, ale papírnictví jsou zavřený (edit: už ne), tak kde ho mám vzít?  Leden pro mě zatím vypadá docela nudně. Ve všední den jdu do práce, večer z práce, doma se mi nic nechce dělat (jako třeba cvičit), tak většinou nic nedělám. Dom byl prvních pár dnů v lednu ještě doma a do Prahy přijel až, vlastně ani nevim kdy. 

Už mě to období fakt nebaví. Já vim, že to neni o tom, aby to někoho bavilo, a že to spíš nebaví vůbec nikoho, ale já se fakt snažila to vydržet.  Ale pak nějak ke konci roku toho prostě bylo hodně. Nebo už to bylo tak nějak všechno. A když píšu "bylo toho hodně" vlastně myslim jen to, že toho bylo hodně v práci a nebylo vlastně nic dalšího, co by to vyvažovalo. Takže za normálních okolností, bych to asi ani nijak neřešila. Nedělo se nic vážnýho, všichni jsme byli tak nějak zdraví, takže vlastně nic hroznýho. Já se ale za poslední dobu cejtila nejhůř jako už dlouho ne, byla jsem úplně vyřízená . Ale hlavně asi spíš psychicky. Což se mi vlastně moc často nestává. Tahle vyřízenost  se projevovala tim, že jsem neměla energii na vůbec nic a do plánovanejch věcí jsem se musela nutit. A bylo mi z toho fakt do breku. Poslední víkendy v prosinci jsem celý prospala a i mamka začala mít podezření, že tady něco nehraje. Naštěstí tahle divná únava a vyřízenost přes Vánoce odezněla. Takže...

Dávno, dávno tomu již, když jsem zjistila, že moje vlasy vlastně nejsou tak úplně normální. Vlastně já bych si to ani nějak neuvědomovala, jen jsem nikdy nechápala všechny ty různý hair tutoriály, kde holka prostě vzala jeden pramen a bylo schopná s tim pramenem v celku něco udělat. Moje vlasy nikdy prameny neuměly, moje vlasy byly buď všechno nebo nic. Vždycky jsem si myslela, že je to moje nešikovnost nebo prostě neschopnost si sama nějakej účes vytvořit. Až pak jednou kdysi mi ve škole Maki pletla rybí cop a divila, se co to mám s vlasama, že to vůbec nejde. Aha! Nebyla to moje chyba, byly to moje vlasy! začátek - before cgm Taky se dá říct, že je tomu taktéž dávno, co jsem objevila revoluční metodu péče o vlnité vlasy, tzv. curl girl methord (cgm). To, že vlasům (a nejen vlnitým) moc nesvědčí silikony jsem věděla už dávno. Jen jsem nevěděla, že zbavit se silikonů nestačí, protože je toho trochu víc. wash day, WD, SOTC, STC, denman, lowpoo, co-wash, ranking, praying hands, gmg, prot...

Asi to znáte. Máte v plánu něco vyrobit/uspořádat/zorganizovat,/zosnovat, ale mozek je moc línej na to, aby začal něco kreativního vymýšlet sám a tak si jako berličku otevřete google, pinterest a další bezedný studnice inspirace. Proto jsem se rozhodla v tomhle přispět i svojí troškou (inspirace) do mlýna. A taky mě dost odrazovaly vlastně všechny stránky o rozlučkách se svobodou, který jsem si rozklikla. Zatím mám na kontě 6 (!!) rozluček se svobodou. A z tohohle reprezentativního a typově různorodýho vzorku jsem vypozorovala, že všechny měly jednu věc společnou - byly šity přímo na míru nevěstě. A tak, přesto, že každá rozlučka byla úplně jiná, všechny splnily definici pořádný rozlučky se svobodou na 100 %. A to i přesto, že ani na jedný nebyl striptér. HOW TO ROZLUČKA:

...PODZIM. (kdyby se snad někdo nechal zmást tou písničkou (je na konci článku, ať vám ušetřim klikání na youtube) Yaay léto is over! Podzim is coming (a pak zima). A já se začínám cítit líp a líp. Je to pár týdnů co jsem byla fotit s Pájou , Sárky kámoškou. Haha, já modelka :D Fotily jsme v zahradách Trojskýho zámku. A popravdě jsem z toho byla trošku nervózní, ikdyž jsem od Sárky měla na Páju jen ty nejlepší reference - že je hrozně milá a v pohodě a že to určitě nebude trapný (no měla pravdu, žejo, padly jsme si do noty *). Jenže když naposled "fotíte" gypsy kolekci a kolekci princezny (v převlekách<3), tak si nemůžete být úplně jistý. *Nota je zas jiná story :D Konečně jsou fotky tady. Ještě uvidim, kterou někam dávat, ale sem si můžu dát všechny. 1

Wau. Jakej je to pocit psát si zase na blog? (a zveřejňovat to?) Je to divný. Vlastně nevim, co si můžu dovolit napsat. Je to jiný. Psát si blog -veřejně- je vlastně dost zvláštní věc. Proč by to sakra někdo dělal? Proč by se někdo svěřoval s věcma, který převážně ani nikoho dalšího nezajímaj? Já se tu nikdy moc nesvěřovala, takže to zas tak divný neni. Mám prostě ráda, když mám pomůcku k tomu, abych si pamatovala svůj život. Je to omšelý klišé, ale čas utíká hrozně rychle a já mám problém si vybavit jestli něco bylo loni, předloni nebo třeba před pěti lety. A pak mam můj blog a najdu si archiv srpen 2016 a přesně vim, co jsem dělala, s kym jsem dělala a jak jsem se asi tak měla. To v tom článku napsaný neni, ale to už se mi pak vybaví.

...aneb když přijede holka ze Slezska do Ústeckýho kraje a cítí se tu jako doma Už to byl skoro rok, co byla Anča v Opavě a nastal nejvyšší čas, aby se Janča podívala do Roudnice. Užuž to vypadalo, že se nedohodnem, protože každá jsme pořád něco měly, pak se ale plány najednou uvolnily a já měla volný celý týden. V pondělí jsme se sešly v Praze, nasedly do reprezentativního city elefantu a vyrazily do Roudnice. Na nádraží nás vyzvedl brácha a jen jsme si domů hodily kufry a vyrazily na kolech na oběd. Kola jsou nejlepší vynález btw.

A je to tady, další roadtrip a další článek z roadtripu! Zas to asi bude spíš taková foto odkládačka. Ale fotek je fakt hodně, tak se těště :D Stejná sestava, jiný dobrodružství a Terka už usíná a to jsme ani nevyjely!

Jen si to sem odložím. Protože to chci mít pohromadě. Ikdyž nemám jiný fotky, než fotky sebe :D Což je hrozná škoda, protože to byla asi ta nejlepší oslava, co se mi kdy mohla stát :D

So it finally happend - we really met in Riga! Unbelievable, I know. But it's much easier if you not only talk about the great great erasmus meeting trip but just don't hesitate and buy the tickets, so you can't change your mind afterwards 8)

1) Jedu si hezky výletnim pěším tempem na kole po městě, jako jo, jedu si po chodníku a vim, že se to nemá, ale rozhodně nikoho neohrožuju. Jedu pomalu, ruku mam na brzdě. Paní s labradorem se mi vyhýbá, říkám děkuju , ona není zač slečn o. Jedu dál. Proti mě jde chlápek v modrym tričku. Míjím ho, on mi nastaví ruku, tak abych přes ní jakože přepadla, pak uhne a řekne mi " Zabi se ty krávo ". Za co panebože za co? (fotka je ilustrační, tohle by se v Thajsku nikdy nestalo)